Exslávista Jankto ze Sampdorie: Nejsem byznysmen!

„Ale nejsem žádný byznysmen. Nemám to slovo rád. Vím, že mě tak dneska hodně lidí vidí, ale fotbal je pro mě jasná priorita,“ říká odchovanec pražské Slavie s tím, že i všichni spoluhráči, kteří mají na kontech zpravidla miliony, se jej na podnikání a investování ptají. Je to pro ně něco exotického, protože sami o své peníze příliš nestarají. A právě na této lehkovážnosti, nebo finanční negramotnosti, si svůj vztah k penězům vybudoval i on sám.

„Vždycky jsem četl ty články o amerických basketbalistech, kteří po konci kariéry přišli o miliony dolarů, které celý život vydělávali, a přišlo mi to úplně neskutečné. Věděl jsem, že tohle se mi prostě nikdy nesmí stát,“ vypráví s tím, že si proto odjakživa dává stranou osmdesát procent svých příjmů.

A také proto už v osmnácti letech, když dostal v Itálii první smlouvu, koupil svůj první byt. Když mu pak smlouvu vylepšili, koupil další tři. Ale věděl, že kupovat donekonečna jen nemovitosti by nemělo úplně smysl. Kdejaký finanční poradce by mu asi řekl, že nemá příliš vyvážené portfolio a měl by diverzifikovat.

A Jankto proto přemýšlel, jak by mohl investovat jinak. A protože další z oblíbených investorských rad zní: „investujte jen do toho, co znáte“ a on podstatnou část svého života strávil u Playstationu a esport, který byl zrovna na vzestupu, znal opravdu dobře, vrhl se do něj.

Počítačovým hrám se věnoval odmalička, v šestnácti letech hrál dokonce „profesionálně“ FIFU, ale to byl esport ještě „v plenkách“ a „profesionálně“ znamenalo, že tuhle někde dostal tisícovku za turnaj a jinde mu jen proplatili nákladu za to, že na něj přijel. Pro náctileté chlapce šlo ale o příjemnou brigádu, z které se během následujících let pro mnohé z nich stalo plnohodnotné zaměstnání.  

A u toho už byl Jankto na straně zaměstnavatele. Po přestupu do Itálie toho měl s „velkým fotbalem“, studiem italštiny a osamostatňováním se tolik, že musel na Playstation zanevřít, ale už tehdy věděl, že se k němu jednou – „až se všechno trochu uklidní“ – vrátí ve velkém. Zkrátka, že by si mohl založit svůj vlastní esportový tým, jako to mají Mesut Özil, Antoine Griezmann, Gareth Bale a další prvotřídní fotbalisté, kteří využívají svou „značku“ k vytváření pramenů příjmů, které nevyschnou, až oni už nebudou moc běhat po fotbalových trávnících.

Na turnajích po celém světě posbírali hráči jeho Teamu Sampi okolo třiceti medailí, o které se zasloužili hráči z celé Evropy, které Jankto do svého týmu láká. Jednou z „jeho“ největších hvězd je například Fin Erik „EKI“ Tammenpää, jehož coby jednoho z nejlepších hráčů hokejového simulátoru NHL na světě chtěl do své esportové divize získat i zámořský hokejový klub Washington Capitals, ale Tammenpää jeho nabídku odmítl, protože mu Jankto nabídl lepší podmínky. I to vypovídá o tom, že to Jankto se svým týmem myslí opravdu vážně a že by ho opravdu vážně měli brát i jeho konkurenti.

A esport obecně by měl brát vážně i reálný sport. „Když se dnes zeptáte mladých, jestli by chtěli raději fotku s Pavlem Nedvědem nebo MenTem (český youtuber), tak řeknou, že s MenTem. Podívejte se na české stadiony, na Teplice, Jablonec, Duklu nebo Příbram… ta návštěvnost pořád klesá, a pokud se s tím něco neudělá, tak se vážně může stát, že esport jednou bude víc než reálný sport,“ varuje Jankto před trhem, na kterém se už dnes točí miliardy, a to jeho největší boom teprve přijde. 

„Ti nejlepší esportoví hráči berou dvacetkrát víc než nadprůměrní fotbalisté v české nejvyšší soutěži. Třeba vítěz turnaje ve Fortnite nedávno získal dokonce víc peněz než Novak Djokovič za vítězství ve Wimbledonu,“ vypráví Jankto s tím, že miliony dolarů dostávají běžně vítězové i ve hrách jako Counter Strike či League of Legends, kterým se hráči v jeho týmu věnují také.

…

….

…

O budoucnosti Jankto hodně přemýšlí, už od osmnácti už má také jasno v tom, čemu se chce věnovat po konci fotbalové kariéry. Překvapivě ale nechce být investorem nebo podnikatelem „na plný úvazek“. Chce být mládežnickým fotbalovým koučem.

„Chci trénovat malé děti – ne dorostence nebo juniorku, ale opravdu malé děti. Chci je naučit hrát fotbal a přemýšlet tak, jak přemýšlím já. Řekl jsem si to už v osmnácti letech a do dneška mi to vydržela. Tak to mám nastavené, a tak chci, aby to bylo,“ říká odhodlaně s tím, že v nějaké formě ale u podnikání určitě zůstane.

Představa, že českému fotbalu někde vyrůstá víc takových „Janktů“, ať už po fotbalové nebo mentální stránce, je mimořádně svůdná. Nejen proto, že je prostě dobrý fotbalista nebo že svůj brzký odchod do Itálie označuje za nejlepší životní rozhodnutí, které kdy udělal, a dalo by se proto očekávat, že své budoucí svěřence nebude od podobných kroků odrazovat, jak je v Česku běžné, ale hlavně proto, že je živoucím důkazem toho, že vybrat si za svou životní cestu profi fotbal, ještě nemusí znamenat, že nic jiného neexistuje.