Do automatů jsem naházel všechno, dneska dřu v McDonald’s, přiznává bývalý sparťan Babnič

Babnič se v úvodu rozpovídal o tom, jak moc si toužil zahrát na olympiádě v Sydney, jenže se nedostal do nominace. "Když jsem se pak díval na zahajovací zápas v televizi proti Brazílii s Ronaldinhem, kutálely se mi po tváři slzy," přiznal bývalý hráč Sparty, kam se dostal po povedeném angažmá v Interu Bratislava.

Na Letné se musel vyrovnávat s tvrdou realitou, konkurence byla obrovská a Babnič přiznal, že na nic podobného nebyl zvyklý. "Výkonnostně jsem neměl problém, akorát jsem byl v hlavě nastavený jinak, a tím pádem jsem nepodával skvělé výkony zápas co zápas. Rychle jsem se dostal na lavičku a ztrácel jsem formu. Paradoxem však bylo, že více než v domácí soutěži jsem odehrál za Spartu v Lize mistrů," vzpomínal Babnič na to, když se na hřišti potkával s hvězdami jako Casillas, McManaman, Raúl, Kahn, Kuffour či Elber.

"Hrát proti nejlepším klubům a fotbalistům na světě, bylo pro mě něco výjimečného. Když jsem na třicet minut vyběhl na hřišti Realu Madrid, to byl jiný svět, slovy se to jen těžko popisuje… A nebudu lhát, sláva mi asi trochu stoupla do hlavy. Hned bych svou dnešní hlavu vyměnil za tu, co jsem měl," přiznal Babnič.

Sodoma splnil plán, se Žižkovem se rozloučil gólem. Pro sudího Folprechta měl jen slova chvály

Když ve Spartě nehrál pravidelně, rozhodl se klub opustit. Jenže to, že často chyběl v základní sestavě, nebylo největším problémem slovenského hráče. V české metropoli totiž propadl hazardu. "Bohužel, je to tak. V Praze začala moje závislost na hazardních hrách, lépe řečeno na automatech. Zpočátku jsem ani nevěděl, co to vlastně je. V klubu jsme však všichni dobře vydělávali, a tak mě pár spoluhráčů vzalo po jednom ze zápasů do kasina, přičemž jsem nejspíš jen zíral na ty, kteří hráli a absolutně nic mi to neříkalo," líčil Babnič.

Jenže později už svodům podlehl a začal sám hrát. "Myslel jsem si, že se to nikdo nedozví, a když prohraju, tak to vyhraju, nebo vydělám zpátky. Jenže to byl omyl, postupně se to začalo nabalovat, přenášelo se to se mnou i na hřiště, dozvěděli se to moji nejbližší a už bylo špatně-nedobře," poznamenal bývalý hráč Sparty s tím, že chtěl několikrát řešit problém s rodinou, ale nenašel odvahu jít s pravdou ven.

"Když jsem se pak manželce přiznal, bylo už pozdě. Samozřejmě, že ji to šokovalo, byla z toho velmi smutná. Na chvíli jsem s tím přestal, ale pak jsem se k tomu vrátil znova a znova, a tak nás vztah vyústil až do rozvodu. Už to nebylo mezi námi udržitelné," vrátil se v myšlenkách do dávné minulosti.

Do kasina prý rozhodně nechodil každý den, ale když se tam vydal, bývaly to hodně drahé návštěvy. "Chodil jsem tam jednou – dvakrát za měsíc. Ale zase je pravda, že jsem tam nosil pořádný obnos peněz. A nebylo toho opravdu málo, protože jsem v kasinu nechal téměř všechno. Bohužel, měl jsem v hlavě takovou vidinu, že když jsem prohrál, tak jsem to chtěl vyhrát zpátky," přiznal otevřeně. Ani v nejhorších chvílích prý ale nepomýšlel na to, že by třeba kvůli prohraným penězům ukončil svůj život.

"Nejsem typ člověka, který by řešil průšvihy tak radikálním způsobem. A nejde jen o fotbal. Když jsem udělal něco špatného, ​​tak jsem to hodil za hlavu a pokusil se to napravit něčím dobrým. Černé myšlenky jsem tedy neměl, přestože jsem si byl dobře vědom, že v očích lidí budu vypadat velmi špatně," dodal.

Přiznává, že v těžkých chvílích mu pomohlo angažmá v polském Godzisku, kde byl v podstatě na vesnici a v hlavě měl jen fotbal. Následně se posunul za kamarádem do Lučence, kdy pracoval v jeho firmě a hrával za nedalekou Ružinou. "To mi pomohlo asi nejvíc," konstatoval. A co Babničova rodina? "Když se to všechno dozvěděli moji nejbližší, všichni do jednoho byli nepříjemně překvapeni. Máma už tehdy nežila, ale otec i bratři byli doslova zhrozeni. Nenechali mě v tom ale samotného a také jim děkuji za pomoc," pokračoval ve zpovědi.

V Anglii mu dají prostor, aby ukázal, co v něm je. Je to pro něj výzva, říká Střihavka na adresu Juráska

Přiznal, že se k hraní opakovaně vracel, i když věděl, že jde o špatnou věc. "Byla to strašná droga. Dnes už vím, že se to má řešit odborně, ambulantně a naprosto nejlepší je se někam na jeden-dva roky zašít, absolutně se od toho odstřihnout. Jiná cesta z toho ven neexistuje," tvrdil přesvědčivě.

Myslí si rovněž, že pověst hazardního hráče mu ublížila ve chvíli, kdy se chtěl začít věnovat trenéřině. "Na Slovensku to už nešlo. Udělal jsem si sice trenérské zkoušky, ale tím, že jsem měl nálepku gamblera, všichni se na mě dívali přes prsty. Proto jsem byl nucen hledat jinou práci. Jediná šance byla jít si vydělat do Rakouska, abych měl alespoň na živobytí," pojmenoval tehdejší tvrdou realitu.

Za hranicemi se nakonec rozhodl vyzkoušet práci v McDonald's a vydrželo mu to už jedenáct let. Naučil se pořádně řeč, profesně se pak posouval do nových pozic. "S výjimkou uzávěrek mohu dělat prakticky všechno. Od práce za kasou, přes McDrive, inventury, až po vedení směn,“ pochlubil se. Našel si také novou rodinu a přiznává, že našel štěstí.

A co to fotbalové, co mu bleskne hlavou, když se ohlédne za kariérou? "Když jsem byl malý kluk, snil jsem o tom, že si zahraju nejvyšší soutěž a já si zahrál i Ligu mistrů a reprezentoval jsem Slovensko. Tři hlavní cíle, které jsem měl, jsem si tedy splnil, ale na druhé straně si myslím, že ta kariéra mohla být ještě úspěšnější," dodal.