Na Letné jako dítě hltal Jaromíra Blažka. V sobotu si tam chce jet pro tři body pro Slavii

Čtyřka od béčka Olomouce.

Trojka s Líšní.

Čtyřka od Velkého Meziříčí.

Seděl jsem za volantem a mířil z Prahy do Třebíče. Co tohle má všechno za smysl? Má to vůbec nějaký?

Ta cesta trvá skoro dvě hodiny. Pokud neskončíte v některé z nekonečných kolon. Času na přemýšlení je hodně. Až moc. A mně se hlavou honilo spoustu věcí.

Před pár měsíci se mnou v kabině Evertonu seděli borci jako Romelu Lukaku, Phil Jagielka, Gareth Barry a teď jsem si jel pro další nálož do třetí nejvyšší české soutěže.

Chtěl jsem se na to vykašlat. Úplně na všechno.

Nejhorší na tom bylo, že jsem si za svou situaci mohl sám. Viděl jsem se ve velkém klubu za velké peníze. Pohrdl jsem prodloužením v Evertonu, nepřijal nabídky z Dánska. Jenže žádné lepší nepřišly. A pak už vůbec žádné.

Preview derby pražských "S"

A já skončil na hostování z Českých Budějovic v Třebíči. V klubu, který byl na chvostu MSFL a bohužel jsme jaro začali výše vypsanými příděly. Seděl jsem v tom autě a přemýšlel, jestli si jedu pro další.

Jestli to už nebude naposledy, jestli nepatří moje kariéra na hřebík. Jo, myšlenky na sportovní sebevraždu jsem měl velmi reálné. Byl jsem zvyklý se výkonnostně posouvat. Sparta, Twente, mládežnické repre, Everton… Najednou začal volný pád. Ke dnu.

Naštěstí jsem měl kolem sebe pořád lidi, kterým vděčím za vše. "Když dostaneš tři, tak prostě nechtěj dostat čtvrtý,“ opakoval mi táta s tím, že se všechno zlomí. Nikdy o mně nepochyboval, vždycky to ve mně viděl. Od začátku.

Doma mě uklidňovala Anet. Holka, se kterou jsem začal chodit jako dorostenec Sparty. Jsme spolu doteď. Prožila všechna moje období, ta dobrá i ta temná. Nezměnilo to její vztah ke mně a já jí nemůžu než poděkovat.

Slavný tah Sparty v derby oslaví 30 let. Chovanec před výkopem kouřil s rivalem, pak přišel šok

A pak je tu mamka. Ze Strakonic se kvůli mně přestěhovala do Prahy, abych nemusel na Spartu každý den dojíždět z jihu Čech. To ona mě formovala během puberty, dala mi prostor žít, ale zároveň si mě svou důvěrou zavázala.

Tohle všechno jsem za tím volantem věděl. Jenom díky tomu jsem si byl znovu ochotný stoupnout do branky a věřit, že to tentokrát dopadne dobře. Najít zbytky toho, co mě vždycky zdobilo. Zbytky vlastní sebedůvěry.

Ve čtvrtém zápase jara jsem vychytal nulu. Porazili jsme Blansko.

Ne, nebyl to zázračný obrat sezony. Neodvrátili jsme sestup, přišly i další dardy. Zároveň jsem pochopil, že to je zkouška. Snažil jsem se chytit jenom každou další střelu. To byl můj úkol, nic víc jsem nemohl ovlivnit.

Potřeboval jsem ukázat, že se nevzdám a zasloužím si další šanci. Sám sobě i ostatním. Tehdy za tím volantem jsem si uvědomil, že musím změnit věci i já sám.

Jednou se nedostavil brankář...

Stoupl jsem si na klandr za brankou a čekal. Byl to svátek, jít na Letnou podávat balony. Nikdy jsem nevynechal, vždycky jsem se snažil být u hřiště co nejdřív. Na rozcvičku.

V tu chvíli jsem mohl být nejblíž svým hrdinům. Ligovým gólmanům. Za Spartu tehdy chytal Jaromír Blažek, chlap, co má mezi brankáři rekordních sedm ligových mistrovských titulů. Hltal jsem každý jeho pohyb.

Pamatuju si, že před jedním zápasem bylo fakt hnusně. Mokro, sychravo a celé vápno bylo jedno velké bahnisko. Jarda tam při rozcvičce skákal ze strany do strany, z bahna do bahna. Úplně to z něj kapalo.

Otočil se na nás, zasmál se a povídá: "Že já si radši nevybral hokej…“

Promluvil na mě Jarda Blažek! Tak to je nejvíc. Stál jsem na klandru a užíval si interakci s někým, jehož místo bylo pro mě obrovským snem. Kéž bych se jednou postavil do ligové brány, nastoupil na velkém vyprodaném stadionu!

I já jsem chtěl chytat!

Zápas začal, fanoušci spustili své chorály a já nespustil míč z očí. Vždycky jsem chtěl být připravený ho zvednout a rychle hodit do gólmanových rukavic. Tak, aby mohla hra zase pokračovat.

Věta Jardy Blažka tehdy pro mě měla ještě jeden podtext. Já jsem hokej rozhodně hrát mohl.

Na zimáku ve Strakonicích jsem bruslil od tří let. A věděl jsem, že odtud vede cesta klidně až do velkého hokejového světa. Roman Turek to dotáhl do NHL, Saša Salák do reprezentace.

Jenže ve Strakonicích vyrostl hokejově i můj táta, který pak hrál v Německu. Byl to útočník, vyrůstal právě s Romanem Turkem. A moji trenéři si tedy řekli: "Ty budeš taky dávat góly! Jako táta.“ Tečka. Nejel přes to vlak.

Chodil jsem si navléknout brankářskou výstroj alespoň na úterní dobrovolné tréninky, tam si to mohl zkusit kdokoliv. A taky jsem hájil prostor mezi dvěma botami na ulici. Kšiltovka místo lapačky a žádný tenisák z hokejky mých kamarádů mi nemohl projít.

Jo, dětství. Ve Strakonicích to bylo takové, jak už se dneska možná jenom vypráví. My kluci byli kamarádi, hráli jsme úplně všichni úplně všechno. Jaro, léto, podzim, zima pořád venku. Honili jsme se za balonem nebo za pukem.

I proto jsem v osmi letech neváhal nad svou možná životní odpovědí.

Přespával jsem u kamaráda Romana Kočího a on mi povídá: "Zítra mám fotbal, pojď se mnou!“ Co bych nešel, do balonu jsem kopnout uměl. "Jasně, proč ne.“ Úplně náhodou jsem tedy dorazil na trénink do Přešťovic.

Vrátí se Priskeho duch na Letnou? Někdejší kouč Sparty volá po trojici Haraslín, Kuchta, Birma

A úplně náhodou jsem se dostal i do brány.

I ve fotbale jsem totiž nejdřív byl v útoku. Měl jsem góly dávat, ne jim zabraňovat. Ale znáte tu historku, jak jednou na turnaj nedorazil brankář? No, tak přesně takhle jsem se mezi tyče postavil já. Vážně. Už jsem tam zůstal.

Konečně.

Zajímavé na tom je, že táta to ve mně vždycky viděl. Vůbec mu nevadilo, že nepůjdu v jeho stopách, naopak mě podporoval. To on rychle rozpoznal, že bych mohl mít talent a se svou zarputilostí to ve sportu někam dotáhnout.

Jak asi vidíte, nenalajnoval mi dopředu kariéru. Nechali mě s mámou vybrat, normálně vyrůstat. Jakmile ale byla šance mi s něčím pomoci, tak to udělali. Na úkor vlastního pohodlí. Mohli se rozhodnout, jak chtěli, ale oni mi dali šanci.

Protože bez nich bych do Sparty těžko odcházel.

Zástupci klubu se na mě přijeli podívat na jeden, dva turnaje a dali našim nabídku, zda bych se nechtěl připojit. Jeli jsme se tam podívat a už zůstali. Obrazně a později i doslova řečeno. Tohle totiž nebylo jen tak.

Musel jsem postupně skončit s hokejem. To, co bylo v Přešťovicích běžné, tedy kombinace obou sportů, najednou začalo být časově nereálné. Vždyť já jenom čekal na závěrečné zvonění ve škole, vyběhl jsem na ulici, kde stála máma s nastartovaným autem, a jeli jsme do Prahy.

Můžu jenom obdivovat, že tohle pro mě naši dělali.

Bizár před derby! Sparta bude bez chorea, fanoušci hlásí krádež. Činili se slávisté?

Po dvou letech se se mnou máma do hlavního města přestěhovala, protože dojíždění už začalo být nereálné. Já chtěl hrát fotbal, chytat a byla to moje vášeň. Dál jsem těžko mohl v tom věku přemýšlet. To naši museli udělat rozhodnutí, které ovlivnilo jejich životy. Mohli jsme zůstat ve Strakonicích, mohl jsem pokračovat v Přešťovicích a být šťastný tam.

Ale oni mi dali šanci mířit nejvýš. V tu chvíli ale taky pohlídali, abych s ní naložil správně. Je jasné, že jsem občas chtěl zůstat doma, jít si s klukama zahrát zase hokej za barák. Ale to nešlo. Musel jsem do auta a na trénink. Někdy musel být táta hodně přísný, ale i za to jsem mu vděčný. Vždycky mě donutil nasednout a jet.

A tak jsem ve třinácti zase jednou stál na tom klandru za bránou a sledoval hru, abych mohl chytit a rychle podat balon do hry.

A pak už nevím nic.

Probral jsem se v šoku, v péči zdravotníků. Nevěděl jsem, kde jsem, pískalo mi v uších. Nevěděl jsem, že vedle mě někdo hodil podomácku vyrobený dělbuch. Že mi explodoval u nohou takovou silou, že jsem upadl do bezvědomí. A že se o mně bude další den psát ve všech novinách.

Bylo to nepříjemné. Hodně nepříjemné. Naši z toho byli pochopitelně vyděšení, já musel absolvovat sérii vyšetření v nemocnici a doufat, že mně tenhle moment radost z fotbalu nesebere navždycky. Nerad o tom mluvím, nerad na to vzpomínám.

Byla to senzace pro média a humbuk, který jsem si opravdu nepřál. Šok pro mě, šok pro rodiče.

Dodneška nemám výbuchy rád. Nebaví mě sledovat ohňostroje, to mi přijde jako vysloveně zbytečná zábava. Neužiju si světelné efekty, protože moc dobře vím a očekávám, že po nich přijde rána.

Dočtěte příběh v Klubu Bez frází