Po výhře 3:0 nad Realem jsem si musel dát pivo. Bohužel kvůli tomu, co se stalo dceři, vzpomíná Vaclík

Potichu jsem našlapoval po domě.

Manželka Martina spala s dcerkou v pokojíčku. Vplížil jsem se dovnitř a viděl obě svoje holky. V bezpečí. Živé a zdravé. Cítil jsem obrovské štěstí.

Marťa se probrala a ptá se, jak dopadl zápas.

"Vyhráli jsme 3:0." Nad Realem Madrid.

Usmála se a zase usnula. Dal jsem oběma pusu a šel si do kuchyně otevřít pivo.

Byl jsem ze všeho strašně utahanej, ale hned jít spát nešlo, přehrával jsem si to všechno zase a znova. Pořád dokola a poprvé opravdu v klidu. Holky byly v pohodě, já měl za sebou super zápas, jeden z vůbec nejlepších za první rok v Seville.

Ale ten pocit štěstí byl nejsilnější.

Uvědomil jsem si, že v jediné chvíli se nám s manželkou mohl otočit svět úplně naruby. Celý život by nabral jiný směr. Vůbec si to nedovedu představit. Ani nechci.

Když jsem se zase podíval na tu díru, na ten schod, když jsem si znova uvědomil, z jaké výšky malá spadla a jak maličký kousek chyběl k tomu, aby všechno dopadlo tragicky…

Brrr!

Už v den narození dcery mi došlo, že se ze mě stal víc táta než fotbalista. A tahle obrovská klika, díky níž se Nicky předchozí večer nic vážného nestalo, mi můj pocit jen potvrdila. Za jiných okolností by pro mě výhra nad Realem, a ještě s čistým kontem, byla něčím, co bych sám v sobě s radostí řešil ještě dlouho po zápase.

Pár hodin po nejemotivnějším utkání svého života, na které jsem málem ani nedorazil, protože ještě dopoledne jsme v nemocnici nevěděli, co s malou bude, jsem ale chytnul sklenici piva do ruky a podíval se, jestli na prstech ještě uvidím modřiny od stisku jejích zoubků.

Hlavou se mi ten večer honily úplně jiné věci než zákroky proti střelám fotbalistů, které zná celý svět.

Klíčový zápas s Chelsea

Zápasy pohárů pro mě vždycky byly a budou vrcholem. Na podzim 2012 v mojí první kompletní sezoně ve Spartě jsme postoupili z těžké skupiny Evropské ligy. Prohráli jsme v ní jediný zápas, Bilbau jsme doma dali 3:1 a postup si zajistili remízou 1:1 s Lyonem.

A pak to přišlo. Play off Evropské ligy a já jako jednička Sparty v bráně.

Letná narvaná k prasknutí a proti nám Chelsea vedená koučem Benitezem. V bráně Čechíno, na place Frank Lampard, Eden Hazard, Fernando Torres… A na druhé straně v kase Tomáš Vaclík, co ještě pět let zpátky jezdil v Ostravě tramvají na tréninky Vítkovic a bojoval s nimi o udržení ve druhé lize, aby nebyl bez práce.

Celý zápas jsme to drželi na 0:0, ale pak přišel na hřiště Oscar a za padesát vteřin mi dal gól. I přes porážku nám ale lidi tleskali.

Týden na to jsme letěli do Londýna a já měl pocit, že máme šanci. Přišlo mi, že když všechno pochytám, kluci přede mnou jeden gól dají a třeba to urveme na penalty. A taky že jo. Chytalo se mi dobře, hned ze začátku dal Lafi gól a my vedli.

Bylo to pro mě absolutně nejvíc, co jsem si dovedl v životě představit. Odjakživa miluju Anglii a mám na ni i docela štěstí, protože jsem později chytal proti všem velkým klubům kromě Tottenhamu. Po roce v opravdu velkém fotbale jsem stál na Stamford Bridge a my tam vedli 1:0. Navíc v super atmosféře, o kterou se starali hlavně sparťanští fanoušci. Byli slyšet celý zápas.

V hlavě byl i konec, přiznal Vaclík před přestupem do Boavisty

Pořád se to na nás valilo, ale drželi jsme vedení i po poločase a já se cítil neskutečně, chytal jsem jeden z nejlepších zápasů v kariéře.

Najednou devadesát plus tři. Poslední střela.

Před zápasem jsme dostávali papíry, kde měl každý hráč charakteristiku. U Edena Hazarda stálo velkými písmeny: PRAVÁ NOHA, SMYSL PRO KOMBINACI.

Fajn. Tak si vzal sám na vápně balon, klička a prd! Bez přemýšlení mi ho tam levačkou pověsil. Vyrovnáno 1:1 a rozhodčí hned písknul konec.

V tu chvíli se vám zhroutí svět.

Dneska už to vidím jinak, protože vím, že fotbal není všechno. Po tom, co jsme si prožili za drama s dcerkou, je mi jasné, že zhroucení světa může nastat z úplně jiného důvodu, než je nějaký gól v nastavení. Jenže tenkrát jsem samozřejmě neměl šanci vidět věci racionálně. Byl jsem hotovej, strašně smutnej, protože jsme mohli dosáhnout obrovského úspěchu, který by měl v Evropě velký zvuk.

Na druhou stranu právě tenhle špíl, jak jsem se později dozvěděl, byl klíčový pro můj další posun. Byli na něm totiž zástupci Basileje a už tam se rozhodli, že až budou shánět nového brankáře, měl bych to být já. Další sezonu jsme se Spartou vyhráli ligu i pohár a já se poprvé v kariéře stěhoval do zahraničí. A byla to opravdu Basilej, v tu chvíli vládce švýcarského fotbalu, semifinalista Evropské ligy a účastník Ligy mistrů pro nadcházející sezonu.

Prezident klubu přiletěl do Prahy společně s trenérem gólmanů a byl s nimi ještě Vráťa Lokvenc, který Basileji dělal skauta. Všichni jsme po chvíli věděli, že přestup dotáhneme. Všechno si sedlo a Švýcaři hned řekli, že beze mě neodletí, i kdyby nevím co. Dodrželi to. Počkali jsme na všechny formality, majitel Sparty Daniel Křetínský přestup schválil. Podpisy. A hotovo.

V tu chvíli jsem si začal trochu víc dávat dohromady, čím jsem si vlastně ve fotbale prošel, abych se v pětadvaceti dostal až sem ke svému prvnímu přestupu do zahraničí. A to jsem ještě netušil, že za pár let se budu stěhovat do španělské La Ligy.

Přečtěte si celý příběh v Klubu Bez frází