Jak jel ruský Gazprom na plný plyn. Stačilo škrtnout a nastal výbuch. UEFA jeho miliardy konečně odmítla

V souvislosti s Gazpromem je zajímavé si znovu přečíst analýzu fotbalového komentátora O2 TV Sport a spolupracovníka magazínu HATTRICK Tomáše Radotínského, kterou napsal už před deseti lety, v roce 2012. Uvedl v ní tehdy mj.:

„Ekonomická recese a přísná pravidla Finanční fair play UEFA měly utlumit trh s fotbalovými přestupy a vnést do něj střízlivost a opatrnost. Nic takového se v létě nestalo. Období prosperity pokračuje a spirála závratných částek se šroubuje stále výš. Zenit Petrohrad dokonce dvakrát zlomil klubový rekord.  

Na Nametkinově ulici v Moskvě stojí špičatý mrakodrap, jakých jsou v ruské metropoli desítky, ba stovky. Tenhle je ale něčím výjimečný – sídlí tu Gazprom. Název společnosti tvoří zkratka složená ze slov Gazovaja promyšlennosť, což v češtině znamená Plynařský průmysl. Skrývá tedy hlavní sféru zájmu největšího producenta zemního plynu na světě, který rovněž kontroluje obrovské zásoby ropy a dalšího nerostného bohatství. Stačí pár čísel, abyste si udělali představu, s jakým obrem máte tu čest se potkat: 397 tisíc zaměstnanců, obrat 158 miliard dolarů, čistý zisk 44 miliard dolarů. 

Gazprom není kolosem pouze v ruském měřítku, kde tvoří osm procent hrubého domácího produktu. Časopis Forbes jej v žebříčku největších světových firem zařadil na 15. místo, před Wal-Mart, Volkswagen nebo Vodafone.

Jako každá globální značka potřebuje i Gazprom být dobře vnímaný ve společnosti. Vyvíjí tedy velkou aktivitu v oboru CRS (Corporate Social Responsibility), tedy korporátní sociální odpovědnosti. Podporuje dětské nadace, pořádá koncerty, staví tělocvičny. 

A nedozírné sumy dává také tam, kde je to vidět ze všech stran – do fotbalu. Od roku 2006 má své logo na dresech bundesligového Schalke. Díky nepřetržitému toku peněz začaly do Gelsenkirchenu chodit superhvězdy, na jaké tu publikum dříve nebývalo zvyklé: Holanďan Klaas-Jan Huntelaar či Španěl Raúl González. S jejich přispěním postoupilo Schalke až do semifinále Ligy mistrů 2011, což byl největší úspěch v historii. 

Investiční zájmy v Srbsku zase Gazprom v roce 2010 podpořil vstupem do Crvene Zvezdy Bělehrad.

Nejvíc se ale mamutí koncern angažuje doma. Už sedm let je majoritním vlastníkem a hlavním sponzorem Zenitu Petrohrad, dvojnásobného šampióna země z posledních dvou sezón.

Zrodilo se partnerství, kterému málokdo dokáže čelit. Každým krokem si Zenit upevňuje pozici, z níž hýbe celou velkou zemí. V éře Gazpromu vyhrál tři tituly a Pohár UEFA. Klubový boss Sergej Fursenko byl na dva roky zvolen prezidentem Ruského fotbalového svazu. K reprezentaci si vytáhl úspěšného kouče Zenitu Dicka Advocaata. Klub je proto hlavním dodavatelem hráčů do národního týmu. Na mistrovství Evropy 2012 jich měl v kádru sborné hned sedm. A také vlivu Fursenka a potažmo i Gazpromu mohou Rusové vděčit za to, že za šest let budou pořádat světový šampionát.

Z tohoto výčtu to vypadá, že se v tamním fotbale nestane nic, aniž by do toho nezasáhl petrohradský klub. A že tím pádem za nitky tahá i jeho mocný majitel. V podstatě takový pohled není daleko od pravdy.

To ale nestačí. Gazprom chce víc. A tak expanduje do světa...

Plyn je rozpínavý a nezná hranic 

...Jenže místo toho, aby Zenit s akvizicemi za 95 milionů eur proháněl evropskou špičku, musí si zametat před vlastním prahem. A až to udělá, bude nucen řešit další rébus. Finanční fair play UEFA nařizuje klubům zastavit bezuzdné utrácení a držet příjmy a výdaje v rovnováze. Zadlužení totiž začalo šplhat do alarmujících výšin a ohrožuje fotbal jako takový.

Pravidla, při jejichž nedodržování může být klub v budoucnu dokonce i zbaven práva startu v Lize mistrů, mají mimo jiné zabránit v tom, aby do klubu naléval peníze štědrý mecenáš typu šejka Mansúra. Jeho Manchester City je dlouhodobě ve ztrátě a tu se mistr Anglie rozhodl řešit přejmenováním stadiónu ze City of Manchester Stadium na Etihad Stadium. Smlouva zní na 400 milionů liber na deset let. 

Háček je v tom, že v čele aerolinek Etihad Airways stojí bratr šejka Mansúra. UEFA tedy poukazuje na to, že si královská rodina z Abú Zabí z jedné kapsy peníze vytáhla a do druhé je zase strčila. Tímto způsobem obešla děravou legislativu.

A protože Gazpromu patří v Zenitu většinový balík akcií, musí si na podobné záležitosti rovněž dát velký pozor. Umělé sponzorské kontrakty, kdy peníze do rozpočtu přinese společnost, nad níž má kontrolu majitel klubu, budou ze všech stran bedlivě prozkoumávané. Na jakoukoli nesrovnalost má poukázat jak UEFA, tak i konkurenční kluby. Těm se právem nelíbí, že někdo využívá nedokonalých nařízení, zatímco ony je pečlivě dodržují. 

Ostatně i pozice Gazpromu se už letos dostala na pořad dne. Gigantická firma se v červenci stala novým Globálním energetickým partnerem Chelsea, neoficiálního klubového mistra starého kontinentu. Propojení čukotského magnáta Romana Abramoviče s největším ruským podnikem má zajistit dodávky plynu a elektřiny do klubu a sponzorovi na oplátku otevře nové trhy, kde už je Chelsea zavedenou značkou.

Celá tříletá smlouva je ale natolik tajná, že se nad ní vznášejí otazníky. Experti připomněli, že Abramovič před sedmi lety Gazpromu prodal svůj podíl v petrolejářské společnosti Sibněfť. Existuje tedy podezření, že se část kapitálu převede zase zpátky do Chelsea – naoko bude vše v pořádku, ve skutečnosti to ale může být právě klasický příklad sponzorské kličky. To zmíněné regule samozřejmě zakazují.

Gazprom však neponechává nic náhodě. Už dávno si připravil půdu i na mezinárodní scéně a jeho vliv sahá až do nejvyšších pater evropského fotbalu. Stal se oficiálním sponzorem Ligy mistrů a evropského Superpoháru. Také na diplomatickém poli se mu povedl mistrný tah, když Fursenka prosadil do výkonného výboru UEFA.

A teď si představte, že by se jednalo o tom, zda Zenit Petrohrad vpustit, či nevpustit do Ligy mistrů. Co myslíte, jak by to dopadlo?

To je otázka, na kterou si musíte odpovědět sami. 

Jisté je, že ve špičatém mrakodrapu na Nametkinově ulici se rozjeli na plný plyn. A plyn, jak víme, je rozpínavý a nezná hranic.

Ale pozor: stačí škrtnout a nastane výbuch.”

Tolik z deset starého článku Tomáše Radotínského z roku 2012. Ve světle dnešních událostí na Ukrajině je to vskutku inspirativní čtení. A evropský i světový fotbal ať si příště dávají velký pozor, s kým se paktuje a s kým kšeftuje.