Jak (ne)poznat klenot aneb kolik velkých přestupů se změní i v Premier League v průšvih?

„Prosím tě, kámo, mám tady jednoho blonďatýho kluka,  devatenáctet, střední útočník, takovej trochu oplácanej, ale něco v něm je. Byl na půlročních hostování v Leytonu Orient, Millwallu, Norwichi a teď naposledy v Leicesteru. Hele, žádná sláva, ale taky žádnej propadák. Transfermarkt u něj ukazuje půl mega na stole v britskejch, ale já bych Ti ho pustil za polovinu a pytel balonů. Nám se už prostě nehodí.”

Tak nějak mohla znít nabídka technického ředitele Tottenhamu Franka Baldiniho, když se v létě 2013 pokoušel zájemcům udat tehdy málo známého forvarda jménem, tušíte správně, Harry Kane. Jak se v angličtině říká, the rest is history…  

Kdyby provizorní kouč „Kohoutů“ Tim Sherwood nedal na jaře 2014 Kaneovi hrajícímu tehdy s číslem 37 vystihujícím věrně pozici v týmu pořádnou šanci a důvěru, zcela jistě by dnes kapitánské céčko v anglické reprezentaci nosil někdo jiný a Harry sám by možná zahříval lavičku ve druhé nebo dokonce třetí anglické lize. Tedy pokud by ještě vůbec aktivně hrál. 

Kolik fotbalistů se asi jen v posledních letech vyšplhalo v Anglii na „potravním řetězci” na stejný stupeň jako tehdy devatenáctiletý Kane, ale zmiňovanou příležitost zkrátka nedostalo? Jistě by se počítali minimálně na desítky. Nejhorší na tom, že nejspíš neudělali nic špatně. V určité fázi kariéry jednoduše musíte mít trochu štěstí. Nebo radši hodně štěstí. Mám dojem, že si je toho Harry Kane dobře vědom a i proto na sobě taky tak tvrdě a systematicky pracuje.

V případě Tottenhamu se Kaneův potenciál nakonec podařilo odhalit a v ansámblu Mauricia Pochettina patřičně rozvinout. Snadno ale najdeme taky málo pochopitelné případy fotbalistů, které si jejich zaměstnavatel už jako velké talenty a hotové hráče koupil, aby je vzápětí jako hračku, která se po rozbalení ukázala být méně atraktivní, než v katalogu, zakopnul jako rozmazlený spratek kamsi do tmavého kouta pokoje. 

Chelsea si koncem ledna 2012 na Stamford Bridge za osm milionů eur přivedla dvacetiletého belgického mladíka, jehož iniciály dnes ve fotbalové Anglii nepotřebují vysvětlivky. KDB. Stamford Bridge vlastně můžeme škrtnout, protože Blues Kevina De Bruyneho napřed nechali v Genku na půlroční hostování a pak ho poslali na rok do Werderu Brémy. Když se José Mourinho vrátil podruhé a naposledy na výplatní pásku Romana Abramoviče, nechal Belgičana za půl roku ve třech zápasech Premier League odehrát 132 minuty. 

Pamatuju si, jak jsem tehdy v předvánočním období čekal na Chelsea v mixzóně na Petra Čecha a belgičtí kolegové se snažili z viditelně smutného a rozpačitého krajana marně vypáčit odpověď na otázku, proč nehraje a co s ním bude dál? De Bruyneho výjimečnost by přitom už tehdy poznali i žáci školy Jaroslava Ježka pro zrakově postižené. Belgičan se pak o pár týdnů později stěhoval za dvaadvacet milionů eur do Wolfsburgu a Manchester City ho už pak v létě 2015 kupoval coby evropskou superstar za milionů 76.

Nechci někdejšímu portugalskému tělocvikáři křivdit, protože vyhrál v sezoně 2014/2015 anglickou ligu i bez De Bruyneho, ale není to jediný případ, kdy asi úplně nerozpoznal, jakou delikatesu má uloženou v lednici. 

Možná si už řada fanoušků ani nevzpomíná, že si své měsíce v Chelsea odkroutil za Mourinha  jeden severoafrický křídelník, jehož afro bylo tehdy víc přistřižené. Dneska je kštice Mohameda Salaha bujnější a Liverpool ho chce vyznamenat doživotním kontraktem. V dresu „Blues“ byla jeho jediným viditelným příspěvkem bilance 2+2 v deseti zápasech Premier League na jaře 2014. 

Třetím do party velkých hvězd, kterým pšenka kvetla všude jinde, než v Chelsea, je pak Romelu Lukaku. Toho si klub z jihozápadního Londýna na rozdíl od dvojice De Bruyne - Salah v létě 2021 za astronomických 113 milionů eur koupil zpět, ale ani tentokrát to nějak není ono. Na vině je ale spíš přístup belgického útočníka než nedostatek šancí od realizačního týmu kolem Thomase Tuchela.  

V dnešním fotbale, který je čím dál víc rozpitváván statistikami o často obskurních detailech ohledně dění na hřišti i mimo něj, by se velice hodila vizitka klubů se zkratkou KZP, „koeficient zpackaných přestupů“, kdy se transfer prostě nevydařil. Tento koeficient nemusí zachycovat pouze situace, kdy fotbalista nedostane pořádnou příležitost, ale i momenty, kdy z nejrůznějších příčin selže samotný hráč, který přitom při návratu do mateřského klubu nebo v jiné destinaci opět rozkvete. 

Koeficient by mohl být rozšířen o informaci, kolik daný klub na nepovedeném přestupu finančně tratil, i když to je vlastně často dost sporné. De Bruyneho angažmá v Chelsea bylo sportovně zcela jednoznačně neúspěšné, ale finančně klub na Belgičanovi dokázal vydělat, jakkoli při pohledu na pozdější přestupní částku do Manchesteru City už trejd tak dobře nevypadá. 

Stejně by mě zajímala upřímná zpověď De Bruyneho se Salahem o jejich působení na Stamford Bridge a co jim trenér říkal v odpovědi na otázku, proč víc nehrají. Pokud se s nim tedy vůbec bavil. Chelsea měla ve svém středu v posledních deseti letech excelentní individuality, ale možnost vystavět na několik sezón osu De Bruyne - Salah - Lukaku prostě a jednoduše zazdila.