Jsem na světě, aby mě milovala rodina a moji hráči. Na zbytek se můžu vys*at, říkal Raiola. Vzpomínka na agenta 007

S humorem sobě vlastním vždycky říkal, že byl „nejošklivější miminko, jaké kdy kdo viděl.“ Narodil v roce 1967 v Nocera Inferiore, zhruba dvacet kilometrů od Neapole, ale vyrůstal v nizozemském Haarlemu, kam se jeho rodiče odstěhovali, když mu byl jeden rok. 

Už od útlého věku hrál za Haarlem fotbal a pracoval v místní pizzerii s vyhlášenou neapolskou pizzou, kterou jeho otec založil. Začínal tam mytím nádobí a vytíráním podlahy, než se díky svým vytříbeným komunikačním schopnostem stal číšníkem a krátce na to obchodním manažerem, který pro „svou“ restauraci vždy dokázal vyjednávat ty nejlepší podmínky se všemi dodavateli.

Dva roky přitom studoval na právnické fakultě, ale byl to z jeho pohledu ztracený čas. To nejdůležitější pro svou budoucí profesi se stejně učil na schůzkách v zastoupení otcovy restaurace a adrenalin mu do žil dodávaly fotbalové zápasy. 

Později stejně ironicky poznamenal, že ti nejlepší si právníky kupují, nestávají se jimi.

S hráčskou kariérou Raiola skončil ještě dřív, než pořádně začala. Od osmnácti let už vůbec nehrál, zato byl šéfem haarlemské mládeže a později technickým ředitelem celého klubu.

Svůj první „fotbalový“ obchod udělal v roce 1992, když z otcovy restaurace zavolal majiteli italské Foggie Pasqualu Casillovi, že mu může zajistit největší talent nizozemského fotbalu za polovinu. Casillo tomu úplně nevěřil, ale proč ne, řekl, a Raiola překvapivě dostál svým slibům. 

NEDVĚD JE EXTREMISTA

Bryan Roy se o pár dní později skutečně za polovinu stěhoval z Ajaxu do Itálie. A jeho nový agent s ním. Vozil ho na tréninky a z tréninků, pomáhal mu zvyknout si v novém prostředí, a dokonce mu i uklízel nebo maloval stěny v domě. „Ale nebyl moc rád, když jsem mu to někdy připomněl,“ usmívá se Roy.

Právě ve Foggii Raiola potkal svou budoucí ženu nebo českého kouče Zdeňka Zemana, s nímž se stali dobrými přáteli. 

Hráče, který „dribluje jako Maradonna, naběhá sedmnáct kilometrů za zápas a trénuje jako fanatik“ mu ale na jeho přání nesehnal. „Takový neexistuje,“ myslel si.

Agenty Raiola nesnášel. Pohrdal jimi a sám se dlouho za agenta vůbec nepovažoval. Ve svých očích byl jen někým, kdo fotbalistům pomáhá na cestě za lepším. Ne někým, kdo na nich chce vydělat. Přestože na nich nikdy nikdo nevydělal víc než on. 

V následujících letech Raiola zorchestroval přestupy Marciana Vinka do Janova nebo Dennise Bergkampa a Michele Kreeka do Interu a ti všichni si jeho péči nemohli vynachválit. Od pomoci s otevřením účtu v bance přes hledání bydlení až po nákup auta pro ně byl Raiola jako jejich hodný táta. Pomohl se vším. Žil jen pro ně.

V roce 1995 se v Raiolově životě udály dvě velké změny. Odešel ze zastupující společnosti Sports Promotion a založil svou vlastní. A zároveň vešlo v platnost nařízení, že všichni fotbalisté v Evropské unii, kterým skončí v klubu smlouva, mohou přestoupit zadarmo. Tím důležitost hráčských agentů rapidně vzrostla a Raiola toho uměl využít.

Jeho prvním obchodem „sám na sebe“ byl přestup Pavla Nedvěda, jenž zazářil na EURO 1996, ze Sparty do Lazia Řím vedeného právě Zdeňkem Zemanem. „Tak tady ho máš,“ navázal po letech na Zemanův někdejší požadavek. „Nikdo netrénuje tak tvrdě jako on,“ prohlásil o Nedvědovi s tím, že je to „úplný extremista“ a později jej dával za příklad všem svým hráčům, včetně Zlatana Ibrahimoviče.

ZLATAN AŤ SE JDE VYS*AT

Ten se o Raiolovi dozvěděl od svého spoluhráče z Ajaxu, kterého požádal, jestli by mu s agentem nemohl domluvit schůzku. „Řekni tomu Zlatanovi, ať se jde vys*at,“ odepsal Raiola. „Tým jako Juventus svými čísly neoslníš. Jsou úplně na hovno. Vyměň to Porsche za Fiata, prodej všechny svoje hodinky a tu směšnou koženou bundičku a začni na sobě pořádně makat,“ řekl mu na první schůzce v luxusním amsterdamském hotelu, kam ke Zlatanově úžasu nakráčel v ošoupaných džínách a vytahaném triku Nike a objednal si sushi set pro pět lidí.

Né že by se Zlatanovi líbilo, co tam tehdy slyšel (a viděl), ale rozuměl tomu. „Přesně tohle jsem potřeboval slyšet, nikdy bych bez toho nebyl tam, kde jsem,“ nechal se po letech slyšet.

Právě tahle historka asi nejlépe vykresluje, kdo Mino Raiola vlastně byl. Borec s prořízlou hubou, který všechno řekl tak, jak to cítil, i když se to protistraně nemuselo líbit. Ale pokud to mělo být fotbalistům ku prospěchu, tak to muselo ven. 

Právě proto jej ve fotbale většina lidí nesnášela. Jedni mu záviděli obrovské provize, druzí byli ti, kdo mu je museli platit, a třetím odváděl hráče jinam. Milovat ho bylo těžké. 

Třeba majitel Neapole Aurelio De Laurentiis jej přirovnal k fašistickému diktátorovi Benitu Mussolinimu a Sir Alex Ferguson pro něj měl jediné slovo – s*áč…