Kanaďani v Kataru? Zná se je celá Evropa!

Když se nejlepším sportovcem Finska v roce 2019 stal útočník anglického Norwiche Teemu Pukki, nejlepším kolektivem, po postupu na EURO, tamní fotbalová reprezentace, momentem roku Pukkiho postupový gól do sítě Lichtenštejnska a trenérem roku Markku Kanerva, pod jehož rukama k tomu všemu došlo, šlo podle mnoha satiriků o jasný důkaz, že globální oteplování skutečně existuje. A něco podobného se teď děje v Kanadě. 

Ale oteplování nechme stranou. Cenu Loua Marsche pro nejlepšího kanadského sportovce nebo sportovkyni po léta získávali především muži a ženy věnující se hokeji, krasobruslení, lyžování, atletice nebo golfu. V posledním desetiletí se ale záběr sportů, v nichž se Kanaďané a Kanaďanky dostávají do absolutní světové špičky, rozšířil. A s ním i paleta „oborů“, za které se Lou Marsch Trophy nebo Lionel Conacher Award (cena jen pro muže) udělují. 

ŽENSKÝ FOTBAL JE NAPŘED

V přelomovém roce 2012 se nejlepším sportovcem v zemi stala legendární Christine Sinclair, útočnice „soccerového“ celku Western New York Flash (dnes Portland Thorns), která v dresu kanadské fotbalové reprezentace nasázela 188 gólů a poprvé v historii dostala do seznamu oceňovaných sportů i evropský fotbal, tzv. soccer (nutno dodat, že ženská kanadská reprezentace už dvakrát ovládla mistrovství Severní a Střední Ameriky a Karibiku a získala zlato a dva bronzy na olympijských hrách). Cenu Lionela Conachera, ve které soutěží pouze mužští sportovci, si v témže roce poprvé odnesl cyklista – Ryder Hesjedal coby první Kanaďan, který kdy vyhrál Grand Tour – a v následujících dvou letech ji opanoval i první tenista. To, když Milos Raonic jako první Kanaďan vystoupal do top desítky na okruhu ATP i do semifinále Wimbledonu a pomohl kanadskému týmu do semifinále Davis Cupu.

V roce 2020 se té velké slávy dočkal i mužský fotbal. Obě ocenění, tedy mužské i to „absolutní“ (jež si rozdělili s guardem New Yorku Jets Laurentem Duvernay-Tardifem), si odnesl teprve dvacetiletý levý bek Bayernu Mnichov a čerstvý vítěz Ligy mistrů Alphonso Davies. 

Kdyby Kanada z jeho úspěchů v Evropě nic neměla, Duvernay-Tardif – třicetiletý vítěz Super Bowlu, jenž coby vystudovaný lékař vynechal loňskou sezonu NFL, aby bojoval v první linii proti koronavirové pandemii – by se možná z nejprestižnější ceny v Kanadě radoval sám. Jenže kanadský národní tým se od té doby, co Davies obléká jeho dres, posunul ve světovém žebříčku FIFA z 92. místa na rekordní čtyřicáté, a ve svém regionu CONCACAF už je dokonce po USA a Mexiku třetí!

A stejně velké, ne-li ještě větší, zásluhy na kanadském národním úspěchu má jeho stejně starý spoluhráč, útočník francouzského Lille a úřadující mistr Francie Jonathan David. Ten má v dresu kanadské reprezentace fascinující bilanci osmnácti branek ve třiadvaceti utkáních, a v roce 2019 dokonce předčil Daviese v kanadské anketě Fotbalista roku. 

KANAĎANI Z GHANY A HAITI

Ani jeden z nich sice nemá kanadské kořeny, ale oba by pro Kanadu dýchali. Davies se narodil v uprchlickém táboře v Ghaně, kde se jeho rodiče octili po útěku z domovské Libérie před tamní druhou občanskou válkou. Když bylo Alphonsovi pět let, přestěhovali se s celou rodinou do Kanady, kde Davies začal hrát fotbal za Edmonton Internationals a poté Strikers. V patnácti letech přestoupil do Vancouveru a hned ve své první sezoně zde začal coby první fotbalista narozený v tomto tisíciletí nastupovat za „áčko“ Whitecaps v Major League Soccer (MLS).

O rok později získal kanadské občanství, stal se nejmladším hráčem i střelcem kanadské reprezentace a zaujal skauty věhlasných evropských klubů. V pouhých sedmnácti letech za něj Bayern Mnichov zaplatil čtvrt miliardy korun (v součtu s bonusy nakonec částka vyšplhala až na 22 milionů dolarů – k půl miliardě korun) a udělal z něj nejdražšího hráče v historii MLS (brzy jej ale těsně trumfnul přesun Miguela Almiróna do Newcastlu United). Na přestup si ale musel Davies počkat do osmnácti, takže za oceánem ještě stihl nastoupit v All-Star game MLS a přimluvit se na kongresu FIFA za spolupořadatelství Kanady, USA a Mexika světového šampionátu v roce 2026. 

V lednu roku 2019 už ale s Bayernem začal vyhrávat vše, co šlo – Ligu mistrů, Superpohár UEFA, mistrovství světa klubů a německý pohár i superpohár – a stal se dost možná nejlepším levým bekem současnosti. A jestli ne nejlepším, tak minimálně nejrychlejším!

To úspěchy Jonathana Davida zatím nejsou tak oslnivé, ale jeho osobní příběh je podobně neuvěřitelný. Na Wikipedii se sice dočtete, že se narodil v Brooklynu, v New Yorku, jenže už ve třech měsících se musel s rodiči vrátit na Haiti, do jedné z nejchudších a nejproblematičtějších zemí na světě. Naštěstí odsud v jeho šesti letech emigrovali do Kanady a usadili se v Otavě. Až o čtyři roky později tady začal David s fotbalem a od začátku snil o tom, že se jím jednou bude živit v Evropě. Na kanadsko-americkou MLS se v televizi ani nekoukal, nezajímala ho. 

Možná proto si ji ani nikdy nezahrál. Ještě v dorosteneckém věku přestoupil do belgického Gentu, za který během dvou sezon nasázel třicet sedm branek, na dalších patnáct přihrál a stal se kanadským fotbalistou roku, přičemž odmítl nabídku reprezentovat Spojené státy. Zvlášť jeho bilance 23 + 10 ve druhé sezoně, v níž se stal nejlepším střelcem ligy, nemohla zůstat bez odezvy. Za sedmadvacet milionů eur (bezmála tři čtvrtě miliardy) jej okamžitě koupilo francouzské Lille a hned v následující sezoně s ním získalo senzační titul před Paris Saint-Germain, ke kterému dvacetiletý David přispěl třinácti brankami!