Lavi jasně trumfl i "Okresní přebor". Proč je "Vyšehrad" tak úspěšný?

Nezdá se to, ale už je to šest let, co se podivný seriál o ještě podivnější „kopačce“ s namelírovanou čupřinou, nesmazatelně zapsal do paměti českého internetového publika. 

V roce 2016 měl být seriál Vyšehrad o „zlobivém dítěti českého fotbalu“, vykopnutém z pražské Sparty a ztělesňujícím snad všechny fotbalové stereotypy, vlajkovou lodí tehdy nově vzniklé internetové televize Obbod. Ta se chtěla stát takovým českým Netflixem, ale po pár měsících jí bylo jasné, že z velkých plánů nebude nic, a v červnu roku 2020 oznámila konec. 

České kinematografii ale dala mnohem víc, než kdy jejího zakladatele Kamila Oušku napadlo. Vyšehrad a Lajnu.

Možná předběhla dobu nebo jen netrefila cílovou skupinu, protože jejich typický divák nebyl a vlastně dodnes moc není ochotný platit za obsah na internetu, ale „produkt“ měla fantastický. 

Fotbalový bohém Julius Lavický, inspirovaný někdy Martinem Feninem, jindy Tomášem Ujfalušim a geniálně ztvárněný Jakubem Štáfkem, ze dne na den posbíral statisíce fanoušků a miliony zhlédnutí. Jenže těch „placených“ byly tehdy jen stovky, možná tisíce, protože větší vlnu internetového pirátství český youtube do té doby nezažil. I to už samo o sobě mluví za vše.

Na youtube je „cílovka“ Vyšehradu zkrátka doma, protože „co je na internetu, má být přece zadarmo“. A pokud je za audiovizuální dílo ochotná zaplatit, musí to být v kině, kde po sobě nechá rozkutálené lahve Heinekena a kila rozsypaného popcornu.

Divácky nejúspěšnější české filmy za posledních třicet let

(počet diváků v kinech za první promítací víkend)

Anděl Páně 2 (2016) 188 tisíc

Ženy v běhu (2019) 177 tisíc

Vyšehrad: Fylm (2022) 173 tisíc

Babovřesky (2013) 140 tisíc

Tři bratři (2014) 123 tisíc

Kajínek (2010) 119 tisíc

Okresní přebor (2012) 116 tisíc

V síti (2020) 115 tisíc

Poslední aristokratka (2019) 114 tisíc

Po strništi bos (2017) 113 tisíc

V KINECH VÍC NEŽ NA LIZE

A přesně to se o Velikonočním víkendu, jenž byl pro Štáfkův režijní debut premiérovým, na kterém statistikům vždycky záleží nejvíc, potvrdilo. 

Vyšehrad „zboural“ co mohl. Očekávání sice byla poměrně vysoko, ale o 173 tisících divácích za první čtyři dny (první promítací víkend se vždy počítá od čtvrtka) se Lavimu nezdálo ani v tom nejhlubším deliriu.

Jen pro menší fotbalové srovnání: o tom stejném víkendu se hrálo předposlední kolo základní části FORTUNA:LIGY. Šlo o hodně. Sparta doma proti Slovácku, Slavia v Jablonci, Plzeň proti Baníku, prostě docela šlágry… A na všech osmi stadionech dohromady se na ně slezla sotva čtvrtina – třicet devět tisíc – diváků.

Za posledních třicet let měly lepší vstup do kin jen dva české filmy – Anděl Páně 2 v roce 2016 (188 tisíc) a Ženy v běhu v roce 2019 (177 tisíc). Jen tyhle snímky se mohou směle měřit s hollywoodskými blockbustery, mezi nimiž Vyšehrad v historické tabulce nejlepších prvních víkendů obsadil neuvěřitelné devatenácté místo za megahity typu Avengers, Hobit nebo Harry Potter.

V postpandemické době si ale „smlsnul“ i na těch nejočekávanějších filmech. Za první víkend Laviho vidělo v kinech víc lidí než Spider-Mana, Jamese Bonda nebo Venoma. 

Proč? Jednak asi proto, že český fotbal – nejpopulárnější sport v zemi – je sám o sobě komedií. Nevyčerpatelnou studnicí absurdních námětů a karikaturou toho, čím by asi měl být. A tvůrci Vyšehradu to už v původním seriálu dokázali skvěle uchopit a přetavit do zábavných skečů. Asi jako kdysi pánové Lábus s Horníčkem v Ivánku, kamaráde. Ale v moderní podobě.

Spousta fotbalistů se navíc v Lavim dokonale zhlédla. Každý díky němu může žít legendou, že „kdyby tolik nekalil, mohl to někam dotáhnout“. Navíc je Lavi autenticky vtipný a mluví jejich jazykem, který dokonce občas obohatí nějakými těmi „penízky“, „hráběmi“ nebo „Golfáčem“, které už dávno zlidověly… 

K tomu si přičtěte vizuálně atraktivní věci jako drahá auta, luxusní oblečení, Schickovu ségru, spoustu drog a alkoholu, moře vulgarit a jinde tabuizovaný sex a máte něco, na co se prostě chce podívat každý.

Virální popularitu si ale seriál získal zejména díky dvěma věcem: zaprvé, byl tak kontroverzní, až vás překvapilo, že to někdo vůbec „pustil ven“ (vzpomeňme na aféru s Milanem Škodou). A zadruhé, kulisy reálného fotbalového prostředí (znak i název Sparty, reportér David Kozohorský, moderátor Míra Bosák, fotbalisté Lukáš Vácha nebo Roman Bednář a další české reálie) jej tak nějak legitimizovaly. Vytáhly jej z fiktivního světa někam mezi to, co se ještě reálně děje, a to, co by se klidně dít mohlo. A co se třeba i děje. 

Vyšehrad nechal fotbalové fanoušky nakouknout do smyšleného zákulisí, které si kluby jinak přísně střeží. Ukázal jim přesně to, co si mysleli, že se tam děje, a potvrdil jim jejich fotbalový světonázor. A tím byl nesmírně atraktivní.

Štáfek a spol. mohli klidně dál pokračovat v desetiminutových epizodách za sto tisíc korun a bez jakéhokoli dějového oblouku a inspirace by jim možná dodnes nedošla. Ale rozhodli se posunout své dítko dál.

„Odmalička jsem snil o tom, že udělám film, který půjde do kin, kde ho v ideálním případě uvidí hodně lidí. Takže Fylm je takový moje druhý dítě,“ vypráví představitel Laviho a režisér i producent Vyšehradu v jedné osobě Jakub Štáfek s tím, že inspiraci čerpal v komediích z devadesátých let i tvorbou Bena Stillera či Sachy Barona Cohena.

FILM JE SPÍŠ POHÁDKA PRO DOSPĚLÉ

A v čem se jeho „Fylm“ od původního seriálu liši? „Je to taková větší pohádka. Pro dospělé. Je nekompromisní, ale má velký přesah, nese poslání životní i sportovní a snaží se jít víc do hloubky. Kromě toho, že sleduje Laviho a jeho život, se snaží upozorňovat na aféry těch nejvyšších představitelů českého fotbalového prostředí a na téma fair play,“ říká Štáfek. 

Filmoví publicisté sice v jeho díle větší hloubku nespatřují, ale fanouškům je to dle údajů o návštěvnosti kin i hodnocení na ČSFD zřejmě úplně jedno. Baví se, a to je hlavní…