Mistr Evropy z Bělehradu vzpomíná: I Cruyff skončil za mnou, ale Bayern mi zakázali

Bělehrad byl pro něj vrchol, převzal trofej pro mistry Evropy. "Na šampionát často vzpomínám. Ještě dnes mi to dělá dobře," řekl rodák ze slovenských Solčan.

Po zisku zlata následoval také individuální úspěch. Ondruš skončil šestý v anketě Zlatý míč za rok 1976. "Velké ocenění pro mě. Vyhrál Beckenbauer, druhý byl Rensenbrink, třetí Viktor, čtvrtý Keegan, pátý Platini a pak už já. Například i Cruyff tehdy skončil za mnou," uvedla dlouholetá opora Slovanu Bratislava.

Hodně ho mrzí, že fotbalisté v ideálním věku tehdy nesměli odcházet do zahraničí. "Nabídky jsme měli snad všichni. Já z Bayernu Mnichov, Stuttgartu a Mönchengladbachu. Němci byli v té době mistři světa, bundesliga měla zvuk. Rád bych si ověřil, jestli bych na to měl."

V Bayernu už měl dokonce připravenou smlouvu, ale emigrovat nechtěl. "Když si na to vzpomenu, jsem dopálený ještě teď. Smlouvu mi Bayern poslal, byl jsem nadšený. Jenže na svazu mi řekli, že přestup není možný. Nebylo to vůbec příjemné, cítil jsem se dotčený. Všude na Slovensku a v Čechách mi říkali: Tono, měl jsi tam jít. A já jim odpovídal: Šel bych, ale nemohl jsem. Ven nás pustili až po třicítce, když jsme byli za zenitem," zavzpomínal.

Po skončení kariéry se usadil v Thononu, francouzském městě na břehu Ženevského jezera. Tam dnešní jubilant přijímá spoustu gratulací. "S bývalými spoluhráči si voláme jednou do měsíce, co je nového. Je to v pořádku, také z Čech se mi ozývají," řekl Ondruš.

Odehrál 58 mezistátních zápasů a dal devět gólů, v 30 utkáních vedl reprezentaci jako kapitán. Měl pověst silné osobnosti. "Říkali o mně, že jsem se jako kapitán už musel narodit," usmál se. "Trenéři se radili s nejzkušenějšími hráči, ale někdo musel velet. Co jsem řekl, to platilo. Prosadil jsem třeba, že v národním mužstvu nikdo nesměl rozebírat ligové zápasy, protože to dělalo problémy. Bylo to důležité, nikdo nebyl proti. Věci se daly do pohybu a šlo to," dodal.

Mistrovský tým měl v Bělehradě bratislavskou kostru. "Mezi Slováky a Čechy nebyl v mužstvu žádný problém. Hráli jsme spolu, za Československo," řekl Ondruš, který získal se Slovanem dva ligové tituly.

V semifinále s Nizozemskem urostlý obránce nejprve hlavou otevřel skóre. Po jeho vlastním gólu se pak ale muselo prodlužovat. "Chtěl jsem odvrátit centr do šestnáctky. Jak pršelo, míč byl kluzký, sklouzl mi a zamířil do brány," pamatuje si.

Finále s Německem rozhodl až rozstřel, v němž kapitán proměnil penaltu ve třetí sérii. "Gólů jsem dal jako obránce celkem dost. Asi mi pomohlo, že jsem začínal jako útočník, pak jsem hrál i v záloze. Stopera ze mě definitivně udělal trenér Vengloš. Znal mě už od dorostu, hodně mi věřil i v začátcích, kdy mi to ještě tolik nešlo. Byli jsme si hodně blízcí, později chtěl třeba vědět, co si myslím o sestavě," uvedl Ondruš.

Na ME 1980 v Itálii přidal ještě bronz poté, co penaltový rozstřel v utkání o třetí místo s domácím týmem zahájila ve shodném pořadí přesně stejná pětice exekutorů jako v Bělehradě. "Byla asi světová rarita, že jsme si to po čtyřech letech zopakovali. Byli jsme v tom prostě dobří a drželi spolu."

Za titul mistrů Evropy každý hráč dostal 36 tisíc korun, 16 tisíc od svazu a 20 tisíc od premiéra Lubomíra Štrougala. "O peníze nešlo, ale aspoň dvakrát tolik jsme dostat mohli," řekl obránce, který byl zvolen do ideální jedenáctky šampionátu.

V závěru kariéry si zahrál v Belgii (FC Bruggy), Francii (Thonon) a Švýcarsku (FC Biel), později působil jako hráčský agent. "Každá fotbalová generace měla něco svého. Lidé plnili stadiony tehdy i teď. Dnešní fotbal bych si rád zkusil. Něco jsme museli umět. Věřili jsme si a šli za svým cílem. Jak Češi, tak Slováci. Byli jsme mistři Evropy a tečka," uvedl Ondruš.