Petržela: Když jsem byl v Plzni, tak nás před novináře skoro nepouštěli. Ale člověk by měl být vděčný, že je o něj zájem

I když už překročil čtyřicítku, sálá z něj vitalita. Také je vděčný, že mu slouží zdraví, však při zmínce o něm klepe na zuby. Jeho tělo stále drží. Neúprosný čas ale samozřejmě vnímá. “Ani ten věk necítím na těle, spíš už si tak říkám, že ti kluci, co potkávám, mají o 20 roků méně než já. Asi jen z tohohle pohledu si říkám, že už su fakt staré,” prohodí v bodrým slováckým akcentem.

A za pozvání k rozhovoru Livesport Zpráv poděkuje. "Když jsem byl v Plzni, tak nás před novináře skoro nepouštěli. Ale člověk by měl být vděčný, že je o něj zájem," říká stále velmi platný a zatraceně rychlý křídelník Slovácka.

Cítíte s přibývajícími léty čím dál větší konkurenci? Mladí kluci už by možná nejraději hráli místo vás…

"Bez konkurence to nejde, ta musí být v každém sportu, aby se člověk mohl posouvat dál. Je zdravá a máme ji i u nás v klubu. Určitě tam jsou mladí kluci, kteří se tlačí do sestavy. Ale já relativně zatím ten tlak nějak zvládám a plním to, co mi trenér řekne, nebo co po mně chce. Takže ty mladé asi budu nějakou chvíli ještě trápit."

Zkušenosti jsou na vaší straně. Ale co fyzička? Je těžké, držet si ji stále na úrovni?

"Jo, zatím to jde a drží se mě i rychlost, to je důležité. Samozřejmě musím vždycky natrénovat, ale to asi každý hráč. A když je dobrá příprava, pak se z toho může těžit."

I zdraví se vás zjevně drží. Nepamatuji, že byste byl zraněný. Jsou za vaší dlouhověkostí skryté nějaké rituály, kouzla nebo jiný recept?

"Ne, to vůbec. Žádný speciální recept není. Možná mám štěstí, že to mám nějak geneticky a přirozeně v sobě. Táta také hrál fotbal, ani nevím do kolika, v tomhle ohledu mám geny určitě po něm. Zdravotně držím a klepu na zuby! Má kariéra byla krásná, nebo spíš pořád krásná je…"

Valnou část kariéry jste strávil v Plzni. Jak vás to v té specifické kabině plné osobností zformovalo a jak jste si na ni zvykl?

"Pro mě byl spíš velký šok, když jsem šel ze Slovácka do Sparty. To byl první a asi největší krok, když jsem si zvykal na velké město a na Čechy vůbec. Nějakou dobu jsem se v Praze motal, takže potom ten přechod do Plzně už nebyl tak drastický. A v Plzni jsem se cítil fakt výborně. Tam jsme měli fantastickou partu, všude okolo fajn lidi a město žilo fotbalem. Také se dařilo, bylo tam po všech stránkách parádně."

Plzeň byla svérázná. Navíc ze Slovácka, kde se pije víno, jste byl najednou ve městě piva. Nebyl problém, zapadnout do party?

"Kdepak, já už jsem byl zvyklý na pivo právě z Prahy, a vlastně ani nejsem moc vinař. Navíc jsme se s trenérem a s Davidem Limberským znali už z nároďáku nebo z dvacítek, takže jsme k sobě měli blízko. Lidsky jsme si sedli. Takže si to tam sedlo tak nějak všechno dohromady. Ale máte pravdu, právě tam jsem pochopil, že ve fotbale je nejdůležitější parta."

Ta byla zřejmě poctivá. Jaká byla její podstata?

"Tak my jsme chtěli hlavně Spartě ukázat, že udělali chybu, že nás pustili do Plzně. Takže jsme jim chtěli trošku zatopit, tím že budeme hrát nahoře v tabulce a že budeme dělat výsledky, že postoupíme do Ligy mistrů. To nás stmelilo. Na place jeden šlape za druhého, nikdo si nic nezávidí, nikdo nehází klacky pod nohy. Všichni jsme šli za jedním cílem, za vítězstvím, ať se děje, co se děje. Všechno se nám podařilo a myslím, že Pražákům to muselo pít krev."

Spousta fotbalistů sní o zahraničních angažmá. Vy jste ale stihl jen 12 zápasů v Bundeslize. Nelitujete?

"Bylo to docela krátké, dnešním pohledem si říkám, že jsem se možná o to mohl víc porvat. Ale to už je historie."

Nesedlo vám to v Augsburgu?

"Tehdy to bylo tak, že jsem se vracel po mistrovství Evropy v Polsku a neměl jsem skoro žádnou přestávku. Tělo nebylo odpočinuté a když jsem vlétl do přípravy, tak jsem se trápil. Chvilku jsem byl odstavený a trénoval jen s kondičním trenérem. Tím pádem jsem se jako nový pořádně nedostal do mančaftu. Půl roku se to pak vleklo a nějak jsem se adaptoval. Druhý půlrok jsem odehrál celou přípravu, měl jsem hrát v základu, ale zlomil jsem si zánártní kůstku, takže jsem šel na marodku… A pak už jsem se do sestavy nedostal…"

Foto: 1. FC Slovácko

Takže jste byl rád za návrat do Česka…?

"Vyhodnotili jsme, že bude lepší jak pro mě, tak pro klub, abych šel někam jinak. Měl jsem ještě nějaké nabídky z druhé Bundesligy, ale když to zjistil pan Šádek, tak mi okamžitě volal, že si pro mě jede zpátky – že mě tam nenechá, abych se trápil. Na mě to platilo, já jsem ho bral jako takového svého fotbalového taťku. Dodnes ho mám rád. Prostě jsem šel zpátky do Plzně."

Dnes jste na Slovácku, také vlastně v menším městě, které miluje fotbal. Možná je to podobná situace jako v Plzni…

"Ano, je to podobné. A myslím, že ten recept nebo model na úspěšný tým je podobný všude, ať jste v Liberci, na Slovácku, nebo v Plzní. Důležité prostě je, aby byla parta, aby si kluci sedli, aby fakt táhli za jeden provaz, aby se jeden nedíval skrz prsty na druhého a nebyl naštvaný, že někdo hraje a já nehraju. To je základ všeho. Nám to na Slovácku sedlo. A myslím, že i díky tomu jsme zažili i nějaké ty úspěchy."

Ten největší bylo jistě vítězství v Českém poháru. Splnil jste si další sen?

"Když jsem šel na Slovácko, chtěl jsem samozřejmě udělat pro klub maximum. Chtěli jsme získat nějakou trofej, což se nám podařilo. A myslím, že jsme si to všichni strašně užili a lidé na Slovácku z toho dodnes žijí a jsou za to vděční. Lepší scénář být nemohl. Mohli jsme hrát finále doma, ještě proti Spartě, to byla úplně pecka. A dali jsme jí trojku!"

V tom zápase už Spartu netrénoval Pavel Vrba…

“Jasné, potkali jsme se tam potom. Možná jsme se tam i společně vyfotili. To, co vzniklo v Plzni, to zůstává na celý život. My se i teďka navštěvujeme, voláme si. Tak nějak pořád držíme spolu…”

On teď nemá úplně dobré období, pár angažmá mu nevyšlo. Nevíte, zda ho to ještě láká zpátky na trenérskou lavičku?

"Určitě má chuť ještě trénovat. Vím dokonce, že dostal nějakou nabídku z Ghany, ale o tom říkal, že to je nesmysl. Každopádně nechce jen sedět doma na zadku. Jen by to ale samozřejmě muselo být něco zajímavého a musí to mít nějakou váhu."

Jak prožíváte jaro na Slovácku? Vstup jste neměli zrovna dobrý, čím dál víc se mluví o tom, jak tým pomalu stárne…

"Občas si někde něco takového přečtu. Ale tak nikdo nemládneme, že? Takže když do klubu přijdou 20letí kluci, kteří budou fakt dobří, tak jo, ať hrají oni. Nám to tam nikomu nedělá problémy. My je tam rádi pustíme. Ale musí dojít prostě pořádný hráč, který je hotový a zaslouží si to místo, že jo? Myslím, že zatím není důvod nás nějakým způsobem odepisovat."

A prohry náladu neberou?

"Nálada je zatím pozitivní pořád. Nesmíme se nechat nějakým způsobem rozhodit, pořád jsme čtvrtí, máme nějaký náskok nahraný z podzimu, takže není žádná panika. Myslím, že to zase přijde a bude se dařit."

Nemáte ani strach, že by vás opustil trenér Svědík? Chce ho každý druhý tým...

"Ne, neřešíme to. Samozřejmě, že když končila sezona, tak to trochu téma bylo, ale teď vůbec."

Foto: 1. FC Slovácko

A vy sám? Už jste překročil metu 500 zápasů, kde vidíte váš limit? Neříkáte si, že už můžete skončit?

"Občas mám takové návaly. Jeden den si říkám, že už je hotovo, a druhý den zase: 'Proč, bych měl končit, hraj dokud můžeš.' I Petr Švancara mi říká, ať hraju dál, co to půjde. Samozřejmě jsem do toho i trošku tlačený, každý mi předhazuje, kolik můžu zvládnout. 550 zápasů? 600? Čísla lítají. Ale jo, cítím se v pohodě a tak asi dokud budu v pohodě zdravotně, tak budu hrát."

Rozumíte si stále v kabině s mladšími kluky? Některým byste mohl dělat tátu...

"U nás je výhoda, že těch starších je dost. Ale opravdu, tohle k zamyšlení je. Já se s mladýma pobavím, mně to nedělá problém, beru jejich témata. Ale je pravda, že už jsou prostě jiní, než jsme bývali my. Kdysi nebyly takové možnosti. Ale dnes někdy ani pomalu nevíte, s kým sedíte v šatně. Mladí přijdou do šatny, sice pozdraví, ale pak celou dobu čumí do telefonu. A když chodí po šatně, skoro ani nezvednou oči. Je to složitější, než to bývalo."

A ani z domova neslyšíte, abyste se už věnoval rodině?

"Ne, naopak! Mám opravdu neuvěřitelnou podporu. Když se nedávno ptali mé přítelkyně, jak dlouho ještě budu hrát, tak ona bezelstně řekla, že dva, tři roky určitě. Je s tím smířená, fandí mi a vlastně si asi ani nedokáže představit, že by nešla o víkendu na fotbal. Ona i naše malá už jsou do toho fotbalu tak vtažené, že to máme jako víkendovou kulturu. Máme to tak zažité a dodržujeme ji. Asi to tak má být."