Ze zbytku udělej suchej hajzl

Na to, o kterou z těchto dvou těžko představitelných, ale o to svůdnějších variant mělo jít, se pokoušel přijít speciálně vyčleněný tým pod vedením bývalé prodavačky „bot na tancování“, kterou plzeňská policie před sedmi lety rekrutovala, aby jí pomohla rozlousknout, zda Adolf Šádek skutečně má „lakýrky jako kráva“, nebo se může jednat o šifrovaný odkaz na „munici, jablka, kapříky, třicetníky“ a další monetární synonyma z kreativní bafuňářské hantýrky, kterou údajně nechápe ani prodejný sudí Pavel Královec.

A protože se Alena osvědčila, u policie už zůstala, a dokonce se propracovala k hodnosti poručíka. A toho večera zůstala na stanici ze svého týmu poslední.

„Co tam dneska máme, Alenko?“ zeptal se jí s machistickým úšklebkem kapitán a přisedl si k jejímu dokonale uklizenému stolu.

„Ále, dvě nepřímé výhružky smrtí, tři vypálením baráku, jedno povolení zabíjet, pět žádostí o politickou věc a šesti lidem zase sliboval, že je vezme baseballkou po koulích,“ odvětila nevzrušeně Alena a dál zírala do svého monitoru.

„Takže klasickej den?“ zeptal se kapitán.

„V podstatě jo.“

„Za Ardym se nestavil?“

„Ne.“

„S Tvrdíkem nemluvil? O víkendu je derby…“

„Tvrdíka už prý nechce poslouchat. Wilczekovi kvůli němu nadával do mužských pohlavních orgánů a zakázal mu pouštět si před ním hubu na špacír bez předchozí konzultace.“

„A co druhej Jarda?“

„Taky nic. Ten akorát říkal do novin, že nemá ani na výplaty, natož na úplatky.“

„Co výpisy z karet? Pro sušenky a nescafé s Rogozem nebyli?“

„Podle všeho ne. Ledaže by platili hotově. Tím, co Rogoz zrovna vyndal z bankomatu.“

„Hmmm… Takže fakt nic, čeho se můžeme chytit?“ zkoušel to ještě kapitán.

„Obávám se, že ne. Pokud nám vážně nestačí ten jeho rutinní repertoár.“

„Vždyť víš, jak to je, Alenko. On ti pak u soudu řekne, že ‚koulema' myslel míčky a ‚vzít baseballkou po koulích' znamená ‚zahrát si baseball'. Že ‚politická věc' znamená vyřídit pozdrav, ‚vypálit někomu barák' rovná se nechat mu vypálit nový cihly na rekonstrukci a ty výhružky smrtí formuluje tak fikaně, že by tim vlastně udělal oběti laskavost. ‚Jestli chceš zabít, tak si o to rovnou řekni…,' vždyť to je v podstatě eutanázie, tam by se klidně mohl odvolat na to, že ho chtěl nechat zabít doktorem v Belgii, protože je dementní, a nepřekročil by jedinej zákon. Kdyby měl ten jeho souhlas, víš? Povolení zabíjet máš to samý. Musíš předvídat a hledat něco fakt neobvyklýho, na čem toho hajzla můžeme konečně uvařit.“

„Hajzla,“ zarezonovalo Aleně v hlavě a rozzářily se jí její velké modré oči. „Tak to bych tady něco měla,“ vykřikla nadšením, pár vteřin jen zběsile jezdila a klikala myší, pak spokojeně pokynula: „poslouchejte,“ a spustila nahrávku:

„Jenom ho potřebuju, ho pozdravuj potom. A ze zbytku udělej suchej hajzl,“ instruoval na ní kohosi odposlouchávaný subjekt.

„Komu to říká?“ zajímalo kapitána.

„Pavlu Královcovi.“

„Kdy?“

„Před finále MOL Cupu Sparta – Liberec… ale z toho Královec udělal pořádnou sračku, a žádnej suchej hajzl,“ přemýšlela nahlas Alena.

„To vůbec nevadí, Alenko. Technikálie nechme stranou. Myslím, že ho máme.“