Wimbledonský vítěz Jan Kodeš fandí Slavii, i když býval nejlepším sportovcem Sparty

Vítěz Wimbledonu, dvojnásobný pokořitel French Open a držitel „salátové mísy“ Jan Kodeš má celý život blízko k fotbalu, mezi nímž a tenisem se až do osmnácti let rozhodoval. Nakonec dal přednost bílému sportu, ale fotbal sledovat nepřestal. A komu fandí? Ačkoli byl v roce 1973 vyhlášen nejlepším sportovcem Sparty, vždycky držel víc palce Slavii, což mu vydrželo dodnes.

Kdo z vás udělal slávistu?

U nás to byla rodinná tradice. Táta fandil Slavii vždycky, protože jsme byli živnostenská, tehdejším slovníkem „reakcionářská“, rodina, a ty měly většinou „sešívané“ srdce.

Čím byli vaši rodiče?
Tatínek byl advokát, ale někdy v letech 1951 nebo 1952 ho vyhnali - jako všechny mu podobné - do výroby. Znárodnili nám činžovní dům a chtěli nás z něj dokonce vystěhovat do pohraničí. Bylo to šílený. Máma pořád brečela. Po několika jednáních otec přistoupil na nabídnutou práci do fabriky ČKD Dukla a my jsme mohli zůstat. Musel si udělat zkoušky a svařoval kotle. Každý ráno vstával v půl pátý. Dědeček měl na rohu Sokolovské ulice u Negrelliho viaduktu vyhlášenou Kodešovu cukrárnu. Pamatuju si, jak jsem s ním chodil dozadu, kde se pekli dorty, prstem jsem nabíral ty dobroty a ulízával je. Děda ale zemřel těsně po únoru 1948, a jeho cukrárnu znárodnili. Víc si vzpomínám na babičku. V Karlíně jsem strávil mládí. Máma i táta hráli na Čechii tenis. Táta si tam později přibral k fabrice na tenise správcovství, aby nás uživil, protože jsme byli tři děti. Máma později nastoupila do Tesly Karlín, kde pracovala u pásu.

V deváté třídě vám napsala ředitelka do posudku: „SVVŠ (dnešní gymnázium) nedoporučuju!“ Jak to dopadlo?
Šel jsem se učit do Jinonic frézařem. Dojížděl jsem přes celou Prahu, abych stál už v šest ráno u píchačky. Cesta mi trvala hodinu tam a hodinu zpět, a když jsem se konečně dostal v podvečer na Štvanici, už jsem neměl na tenis sílu ani chuť. Naštěstí mě brzy - po přímluvě manželky jednoho tenisty ze Sparty, která učila na SVVŠ v Libni ruštinu a tělocvik - přece jen dodatečně vzali. V Libni jsem i maturoval. Později jsem vystudoval Vysokou školu ekonomickou, což byla pro otce ohromná satisfakce. Mimochodem, když mě lanařili v roce 1966 do Sparty, dal jsem si podmínku, že tátu dostanou z fabriky. Věděl jsem, že se v ČKD ničí. Ukázalo se ovšem, že to bude problém. Já jsem ale, tehdy už jako mistr republiky mužů, trval na svém, až Sparta tátu zaměstnala v právním oddělení tělovýchovné jednoty a můj přestup se podařil. Tím jsme se „stali sparťany“. Takže držím palce i Spartě. Nefandím jí pouze, když hraje proti Slavii.

Závodně jste ovšem začal sportovat v Čechii Karlín.
Ano. Hrál jsem současně tenis i fotbal. Fotbal mě bavil víc. Když jsem dostal v deseti letech první dres, zářily mi oči. Tehdy jsem byl ze všech nejmenší a měl jsem ho až ke kolenům. Byly to sešívané dresy, jako má Slavia, akorát modré. S hvězdou. Nastupoval jsem na levém křídle nebo levé spojce.

Co si pamatujete z fotbalu, jako první?
Jak jsme utíkali každý den po škole ke karlínskému kostelu svatého Cyrila a Metoděje, hodili na zem tašky, ze kterých se staly branky, a hráli jsme.

Na jakou úroveň jste to ve fotbale dotáhl?
Na nejvyšší dorostenecký přebor. Mými spoluhráči byli i kluci, kteří se pak uplatnili v první lize. Jan Mareš byl později kapitánem Slavie a Jan Tenner hrál levého beka za Spartu. Na naší škváře jsme spoustu mužstev poráželi, včetně Sparty a Slavie. Až po vítězství na legendárním tenisovém turnaji „Pardubická juniorka“ v roce 1964 (kterou vyhrála i Janova sestra Vlasta Vopičková a jeho syn Jan – pozn. aut.) jsem se definitivně rozhodl pro tenis. Pár dní nato jsem sice dostal dopis, abych nastoupil za fotbalový výběr Čech, ale omluvil jsem se a nikam už jsem nejel.

Dával jste hodně gólů?

Dost, ale záleželo to na tom, jestli mi spoluhráči nahrávali. Měli jsme v mužstvu kluka, jmenoval se Černý, který byl šílenej „žrout“. Nikomu nepřihrával. Branek sice dával hodně, ale když jsme nastoupili proti někomu silnějšímu, musel hrát kolektivně a góly jsem dával i já.

Hádal jste se někdy na hřišti se soupeřem?

Nepamatuju se. Když jsem někomu utekl, tak mě sundal. S tím jsem počítal. Na druhou stranu se tehdy nechytalo za dres a při rohu nás soupeřovi obránci „neobjímali“.

Ve fotbalu jste nastupoval vlevo, byl jste levák?

Matka byla levačka, otec pravák, já jsem „obojetnej“. Když zatloukám hřebík, držím kladivo v levý ruce, levou taky kreslím, ale pravou píšu. Při skoku do dálky jsem se odrážel levou nohou a taky ve fotbale jsem střílel radši levačkou. Raketu jsem ale držel v pravé ruce a krikeťákem jsem házel pravačkou. Něco jsem dělal pravou, něco levou.

Znáte hodně tenistů, kteří hráli fotbal?

Tenis měl k fotbalu vždycky blízko. Táta, jako tenisový správce, často přizpůsoboval začátky mých zápasů tak, abych stihl i fotbal. Pamatuju se, jak jsem hrál tenisový mistrák a na plotě už viseli spoluhráči z fotbalu, protože hřiště bylo hned vedle, a pokřikovali: „Tenis je holčičí sport, už toho nech, v deset patnáct je výkop!“ Fotbalová parta mě bavila víc než tenisová.

Jak jste se k tenisu dostal?

V roce 1958 jsem reprezentoval školu ve Sportovních hrách pražské mládeže. V basketu, odbíjené, atletice, tenise. Byl jsem všestranný. A když jsem v tenisové soutěži vyhrál, přihlásili mě na tenisový přebor Prahy, kde jsem skončil třetí. Dostal jsem svůj první diplom, a to mě nadchlo. Tehdy mě tenis poprvé trošku chytil.

Zahrál jste si fotbal i jako tenista?

Hrál jsem ho, dokud to šlo. To už jsem byl ve Spartě, která má dvorce ve Stromovce, a když jsme s Jirkou Hřebcem a Milanem Holečkem trénovali na Rudé hvězdě (dnešní Olymp – pozn. Aut.), šli jsme si potom vždycky zakopat. Fotbal byl můj doplňkový sport. Odehrál jsem pět setů s Pálou a v šest večer jsem utíkal přes ulici, kde nás hrálo většinou šest proti šesti. Tím jsme se dorazili. Fotbal se mi zdál lepší než běhání po Stromovce. Bez dobré fyzičky se v tenise nedá uspět. Měl jsem silný nohy, dobrý start na balon i odhad letícího míče. Fotbaly jsme hráli i na tenisových soustředěních. Javorský, Štrobl, Korda. Nejlepší byl Jirka Hřebec. I Složil a Mečíř hráli dobře.

A zahraniční tenisti?

Vím, že třeba Murray a Nadal se také jako žáci věnovali fotbalu. Třeba na mezinárodním mistrovství Egypta v Káhiře, které začínalo v pondělí, se hráči sjížděli už v neděli, a protože bylo hned vedle fotbalový hřiště, rozdali jsme si to Evropa proti zbytku světa. Metreveli i Nastase to uměli. Jihoameričani byli všichni dobrý. Fotbalová tradice Evropa versus Zbytek světa se drží údajně i dnes na tenisovým turnaji v Indiana Wells. Samozřejmě hrají jen ti, kteří v turnaji brzo vypadli. Zapojují se i jejich trenéři a fyzioterapeuti.  

Odkdy chodíte fandit fotbalové Slavii?

Párkrát jsem byl na derby na Letné, protože mi Sparta dávala lístky. Na Slavii jsem začal chodit, když jsem přestal hrát tenis na okruzích. Tehdy měla útočiště na Strahově. Předtím jsem byl párkrát ve starém Edenu, kde jsem se seznámil s panem Bicanem a jeho manželkou. Jednou jsme seděli vedle sebe na Bohemce a on zápas velmi vtipně komentoval. Byla to legrace. Ptal se mě třeba: „Pane Kodeš, proč ti kluci střílejí, když vědí, že netrefí bránu? Já jsem střílel jen tehdy, když jsem si tím byl jistej. Tohle je jen na náhodu.“

Celé obsáhlé fotbalové interview s wimbledonským vítězem Janem Kodešem si přečtěte v březnovém čísle magazínu HATTRICK, které je na trhu až do středy.