Místo Sparty ukázal na Duklu a už zůstal. Dnes Šebrle hraje ligu a natáčí videa pro mladé fotbalisty

Syn slavného otce. Otřepané spojení? „Nevadí mi to, táta je můj vzor,“ usmívá se v rozhovoru pro eFotbal.cz Štěpán Šebrle, záložník pražské Dukly. V posledních týdnech slavil jeden vydařený moment za druhým. První ligový start, první gól a k tomu nová smlouva. „Plní se mi sny,“ přikyvuje.

V Dukle jste od devíti let. Vždy jste snil o tom, že jednou s ní budete hrát ligu?

„Stoprocentně. Od doby, kdy jsem jako malý podával míče ligovým fotbalistům na Julisce, jsem chtěl být jako oni.“

Hrál v tom roli i otec, který na Dukle působil jako atlet?

„Říkal, že zkusíme Duklu, případně potom Spartu. Byl jsem tu na pár trénincích a zamiloval jsem si to tady tak moc, že do Sparty už jsem ani nechtěl jít.“

Takže Sparta byla ve hře, ale Dukla si vás hned získala?

„Lépe bych to neřekl. Jakmile jsem sem přišel, nechtěl jsem odejít.“

Co vás tak upoutalo?

„Byla tu super parta. Taky jsme měli dobrého trenéra. Oproti Aritmě to bylo takové vážnější, čímž ji nechci nijak urazit, ale na Dukle se po nás prostě chtělo víc, což mi vyhovovalo.“

Narazili jsme na vašeho tátu, s ním jste si hodně blízcí, je to tak? Pomáhá vaší kariéře, že byl vrcholový sportovec?

„Určitě to pomáhá, je pro mě vzor. Olympiádu už asi nevyhraju, ale jednou bych chtěl být podobně úspěšný jako on. Žene mě dopředu, co dokázal. Beru to jen jako plus.“

foto: Dukla Praha

Neštvou vás už dotazy na otce?

„Je to úplně v pohodě. Jasně, je to častá otázka, ale zvykl jsem si na to. Nedělá mi to problém, jsem syn normálního člověka, neberu to nijak speciálně.“

Jste hodně aktivní na sociálních sítích. Nejen obyčejnými věcmi, ale také užitečnými radami pro sport, je u toho vidět i váš otec. Je to koníček, nebo za tím vidíte i platformu, kde prorazit?

„Je to koníček, baví mě to, ale taky se chci trochu zviditelnit. Fotbal je u nás v poslední době obrovsky populární, a tak by byla škoda to takhle nezkusit. Kromě Honzy Mejdra, co byl ve Spartě, to tu nikdo takhle nedělá. Chci motivovat mladé děti ke sportu, aby se tím bavily, aby se snažily.“

Takže za tím vidíte i víc než jen naskakující čísla za lajky a sledující.

„Jasně! Kvůli tomu jsem to nezačal, chtěl jsem zkusit, jak se to chytí. Povedlo se, tak jsem tím smáznul dvě mouchy jednou ranou. Jednou za měsíc něco natočím, do fotbalu mi to nijak nezasahuje.“

V létě jste na Dukle podepsal novou smlouvu. Vnímáte to jako vyjádření důvěry?

„Dá se to tak říct, moc si toho vážím. V Dukle jsem od malička, teď mi dala šanci hrát v lize, a ještě mi dala novou smlouvu. Chci to klubu vrátit, dám do toho všechno.“

foto: Dukla Praha

Ale když Dukla na jaře bojovala o postup do první ligy, musel jste to jako marod sledovat z tribuny. Jak vám bylo?

„Zranil jsem si rameno, nemohl jsem hrát. Bylo to hrozný, chtěl jsem moc pomoct, ale nebylo jak. Někdy před zápasy bývám nervózní, ale s tím, co jsem zažíval na tribuně, se to nedalo srovnat. Bylo to utrpení! Chtěl jsem být se spoluhráči na trávníku, ale nešlo to. Naštěstí to dotáhli do dobrého konce.“

Měl jste třeba strach, že vypadnete z party?

„To bych neřekl. Na tréninky jsem chodil normálně s nimi. Akorát oni šli na trávník, já do posilovny. Před zápasem jsem za nimi chodil do kabiny, po utkání vlastně taky. Cítil jsem se jako součást týmu. I proto, že jsem na podzim stihnul svými výkony celkem pomoct.“

Dnes je z vás ligový fotbalista. Co na to říkáte?

„Splněný sen. Fotbal jsem vždycky dělal proto, abych byl profesionál v první lize.“

Na kontě už máte kromě ligového startu i gól proti Českým Budějovicím, který by mohl s ohledem na kontext celé sezony být obrovsky důležitý. Jaký to byl pocit?

„Já si ani neuvědomoval, že jsem dál gól. Ale když si to vezmu zpětně, byla to vlastně obrovská euforie, splněný sen. Jako hráč Dukly jsem dal gól na našem stadionu, naprostá pecka.“

foto: ČTK / Šulová Kateřina

Mezi některými fanoušky nemá Dukla nejlepší pověst. Jak vnímáte obraz Dukly, který má veřejnost, zevnitř?

„Těžko říct. Lidi si myslí, že sem nikdo nechodí, ale tahle sezona zatím hovoří o pravém opaku. Chodí super návštěvy, moc nám to pomáhá.“

A vadí vám, že je Dukla někdy takhle shazována?

„Je to nepříjemné, ale že by mi to vadilo, se říct nedá.“

Pozdvižení občas vyvolá i trenér Petr Rada. Navíc se o něm říká, že rád pracuje se staršími hráči. Jak to s ním máte vy?

„Trenér je legenda klubu, moc mu na tom záleží. Přenáší to i na nás. Za klub bojujeme. Co se fotbalu týče, jde vidět, že má něco za sebou, zkušeností má mraky a denně se od něj učím. Má obraz bouřliváka, ale v trénincích je celkem v klidu.“

foto: FK Viktoria Žižkov

Je vám 22 let, hrajete za Duklu první ligu, ale juniorské reprezentace vás spíš míjely. Poprvé jste si za národní tým zahrál až ve výběru do 20 let. Navíc se to moc nepovedlo, že?

„No. (smích) Hrál jsem skutečně až za U20. S Anglií a Německem jsme, myslím, dostali čtyři a pět gólů… Byla to jízda, střet s velkým fotbalem. Dostali jsme příděly, byla to velká škola. Co mě těší, je, že hodně spoluhráčů z těch zápasů hraje ligu. Je to super, mladí by měli dostávat šanci. A vůbec to neříkám proto, že jsem ještě mladý taky. (smích) Ale ne, konkurence je obrovská, v Česku je plno dobrých hráčů.“

Je pro vás reprezentace pořád téma?

„Musím říct, že je to velká motivace. Pořád se můžu dostat do U21, což bych moc rád. Je to další dílek do zmíněné motivace, kdo by za repre nechtěl hrát.“

ŘEZNÍČEK: MĚL JSEM NABÍDKY Z KYPRU A ŘECKA, ALE CHTĚL JSEM HRÁT ČESKOU LIGU. RADŮV STYL MI VYHOVUJE