Bacha na Baha. Vyšle ho Slavia do Kataru?

Za necelý rok stihl se Slavií postoupit do čtvrtfinále Evropské ligy, získat místní titul i domácí pohár. A také poskytnout několik kratších rozhovorů a jedno velké interview pro slávistický zápasový bulletin POLOČAS. Hlavně z něj si dovolujeme vybrat Bahovy nejpodstatnější myšlenky.

Řekl o Slavii

Se Slavií skoro vůbec neprohráváme. Na jaře jsme předváděli skvělé výkony, hráli jako výborný tým. Získali jsme double, postoupili jsme až do čtvrtfinále Evropské ligy. A také máme vynikající fanoušky. To byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem si Slavii vybral. Ještě když v covidovém čase fandily v hledišti asi tři stovky našich fandů, tak to bylo hlasitější než plný stadion v mém bývalém klubu.  Slávisté jsou podle mého názoru nejlepší fandové v Česku, ať už vyhrajeme, nebo prohrajeme. Dovedu to ocenit, dobře si totiž pamatuji, jak jsem sám chodil do hlediště a fandil tam. Musíme se snažit fanouškům jejich podporu co nejlépe vracet.

Jinak když jsem do Slavie přicházel, dobře jsem věděl, co její hráči v předchozích letech dokázali. Že se nám ale povede taková sezona včetně mezinárodního úspěchu v Evropské lize, to jsem opravdu nečekal.

O svých začátcích v Praze

Vzpomínám na svůj první měsíc ve Slavii. To jsem ještě bydlel v hotelu na stadionu, neznal jsem vůbec jazyk, všechno pro mě bylo nové. Navíc jsem věděl, že se musím v klubu rychle předvést. Bylo toho najednou hodně, neměl jsem čas si vůbec odpočinout, jak bych chtěl, i proto, že jsem ještě neměl vlastní bydlení. Nebylo to lehké, ovšem stálo to za to. Spoluhráči se ale o mě postarali, díky nim bylo celkem jednoduché do týmu zapadnout. Navíc po mně přišli do klubu další fotbalisté ze zahraničí, takže je už nyní běžné mluvit v kabině anglicky. Hodně mi pomohl i brankář Přéma Kovář. Často mě ptal, jak se mám a často mi nabízel pomoc., kdybych potřeboval.

Na hřišti už bylo celkem jednoduché zapadnout,  první zápas jsem totiž hrál už hned po týdnu, protože se zranil Lukáš Masopust. Den před zápasem s Olomoucí jsem se díval na asi dvouhodinové video poskládané ze všech chyb, které jsem udělal ve svém předchozím klubu. A asistent Zdeněk Houštecký mě varoval, že jestli je vyrobím znovu, tak si mě pěkně podá (smích). Trenéři mi ukázali spoustu materiálů, řekli mi, jak bych měl hrát, což mi hodně pomohlo, Ostatně na videa ve Slavii koukáme stále - a pořád mi to pomáhá. Hodně mi ale pomohlo, že jsem mohl nastoupit už tak brzy. Český styl hry je totiž také poněkud jiný, musel jsem si to zažít.

O svém dětství

Měl jsem fotbal vždycky rád, ale nemiloval jsem ho jako teď. Když hrál dánský národní tým, díval jsem se na něj s kamarády a s rodinou, ale že bych u toho nějak vyšiloval, to určitě ne. Vážně jsme nebyl fotbalový maniak. S kamarády jsme spíš pařili na playstationu. Změnilo se to až někdy v osmnácti letech, kdy jsem začal cítit, že fotbal mi jde a že bych se jím mohl i živit. Do té doby jsem měl jinou představu: být učitelem.

Chodil jsem na internátní školu a vzhlížel k lidem, kteří mě učili. Mám to v sobě stále. Bavilo by mě vzdělávat mladé lidi po všech stránkách, předávat jim životní zkušenosti. Jo, až jednou skončím, chci učit. Ale teď má fotbal přednost. 

O svých idolech

Samozřejmě mám dobře nakoukaný dánský zlatý triumf na ME 1992 ve Švédsku. Viděl jsem z toho slavného šampionátu spoustu videí. Hráči jako Schmeichel, Laudrup, Vilfort, dodnes jsou v Dánsku za modly. Ale já už měl jiné idoly, vždyť jsem se narodil až pět let po tomhle senzačním triumfu. 

Mým idolem byl Ebbe Sand, útočník, co kopal na přelomu 20. a 21. století. Jako kluk jsem pořád chodil v replice jeho dresu ze Schalke, za které tehdy hrál. Když jsme se teď potkali v národním týmu, kde připravuje  útočníky, přišlo mi to až neskutečné. Došlo mi, jak rychle se mi změnil život.

O svém prvním gólu v Edenu

To bylo v květnovém utkání s Plzní, kdy jsme potvrdili zisk titulu. Bylo to neuvěřitelné, vždyť šlo o mé první prvenství v kariéře.  Navíc proti hráčům Viktorie Plzeň jsem hrál už předtím za SönderjyskE, a to jsme prohráli. Takže pro mě bylo skvělé, že jsem jim mohl ukázat, že teď hraju za lepší mužstvo.

 Navíc s následnými oslavami titulu to bylo perfektně načasované.  Při tom gólu jsme přihrál dozadu Nicu Stanciovi, ten mi to krásně poslal zpátky a já hlavičkoval do brány. Bylo to krásný gól, viděl jsem ho už mockrát, rád si ho totiž pouštím (smích).

O svém klíčovém utkání ve Slavii

To byl určitě první osmifinálový zápas Evropské ligy s Leicesterem City v Edenu (0:0 – pozn. red.). Byl to v té době můj nejdůležitější duel v kariéře a já vůbec nevěděl, co od něj mám čekat. Vždyť jsem se předtím na ty anglické kluky z Premier League díval každý týden v televizi. 

A pak jsem slyšel ta hvězdná jména... Například Harvey Barnes, v té době jeden z nejlepších hráčů soutěže. Jenže soupeř nám žádný gól nedal a měně přišlo, že jsem nebyla tak daleko od úrovně jeho hráčů. Přiznávám, že jsem byl pyšný na to, že se mi povedlo odehrát takový zápas. 

O své neúčasti na EURO

To víte, že jsem v koutku duše v nominaci na EURO doufal, byl jsem v širším výběru. Ale tušil jsem, že ta naděje je malá. Trenér Hjulmand mi volal, vysvětlil mi, proč mě na ME nevzal, a zároveň zdůraznil: „Alexi, vydrž, vidím v tobě budoucnost.“ Do národního týmu mám blízko, ale musím na sobě dál dřít. Hned při svém prvním startu loni v listopadu jsem dal Švédům gól. 

Byla to ale docela honička. Byl jsem doma, spal, najednou brzy ráno telefon: Přijeď na sraz reprezentace! Druhý den jsem po první půli nastoupil a hned jsem skóroval. Nezastírám, že jsem si připadal jako ve snu. V dánském národním týmu je nyní spousta skvělých hráčů, ale samozřejmě je mým cílem se v mužstvu udržet. Nejdůležitější ale je, aby se mi dařilo ve Slavii, ostatní věci už přijdou. Trenéři národního týmu vědí, že se mi tu daří, asistent i hlavní kouč jsou se mnou v kontaktu.