Japonci nás předběhli. Drazí Češi nepotvrzují ceny na hřišti. Proč v Německu přestávají hrát?

Dnes se pustím do tématu, které se mě ještě donedávna týkalo. Role českých fotbalistů v Bundeslize. Každý víkend sleduji německý fotbal, vnímám českou stopu a rozepisuji se o ní v pravidelné rubrice Legionáři. Nicméně asi nejsem sám, kdo si všiml, že v této sezoně moji krajané strádají.

Adam Hložek byl v posledních měsících pod velkou kritikou, prožíval těžké časy, zklamání z toho, že se neprosadil v Leverkusenu. Momentálně má ale z českých kluků paradoxně nejsilnější pozici. Doufám, že se změnou trenéra se jeho fungování v Hoffenheimu nenaruší.

O pozici v Leverkusenu přišel Patrik Schick. Bojují o ni svým způsobem i kluci v Hoffenheimu či Mönchengladbachu. Samostatnou kapitolou jsou pak kluci, kteří nehrají vůbec, kam spadá například Robin Hranáč či Matěj Kovář.

Když se podíváme na počet hráčů v německé lize, nejsme na tom zas až tak špatně. Sedm českých fotbalistů je poměrně slušné číslo. Jsme na tom stejně s Japonskem a před námi jsou Chorvaté, Nizozemci, Dánové, Švýcaři, Belgičané, Rakušané a Francouzi.

Co nás pálí, je vytížení hráčů. V tom totiž značně zaostáváme za zeměmi, které ještě před pár lety platily ve fotbale za exotické. Před 20 lety byli nejvytíženějšími cizinci v Bundeslize brazilští hráči (38 643 minut). Hned na druhém místě jsme byli my, Češi (24 821 minut). Japonsko mělo tehdy v lize jednoho fotbalistu. 

Současná situace je však zcela odlišná. Japonsko má dnes stejný počet zástupců jako my, v počtu odehraných minut jsou ale o parník před námi.

Zatímco Schick a spol. strávili na hřišti 1 829 minut, Japonci v sedmi hráčích o dva tisíce minut více (3 807). A to se Bayernu navíc zranil Hiroki Ito, který by pomohl nasbírat minut ještě více. Nahoru jdou i Slováci, kterým začal pravidelně nastupovat obránce Denis Vavro, takže je dost možné, že se nám brzy přiblíží. 

V počtu odehraných minut nám patří 22. místo. Před námi je například Polsko, Maďarsko, Řecko, Jižní Korea, Bosna, Norsko, Švédsko, Dánsko či již zmíněné Japonsko.

Čím to je? Jde o výsledek české výchovy? Máme smůlu na slabší generaci? Nebo jsou zkrátka momentálně v kurzu hráči z Afriky a Asie a ti ze starého kontinentu mají horší startovní pozici?

O konzultaci jsem poprosil svého známého Stephana Schwarze, sportovního ředitele Grasshopppers Curych. V minulosti pracoval na skautských a trenérských pozicích pro Stuttgart, Hoffenheim, Augsburg či Mnichov 1860. V dané oblasti ho vnímám jako velmi erudovanou osobu.

Jeho názor je takový, že se jedná o generační věc. S tím souhlasím. Za sebe bych navíc dodal, že spoustě kluků je podle mě v Česku dobře a nemají potřebu dostat se z komfortní zóny. Začnou hrát českou ligu a přijdou o hlad prosadit se do zahraničí.

Kluci ve Spartě a Slavii mají v mnoha ohledech srovnatelné podmínky s horšími kluby v Bundeslize. Bavíme se o Augsburgu, Bochumi, Heidenheimu a jim podobným. V Německu jsou vysoké daně, téměř půlka platu padne na ně, takže TOP hráč z české špičky je na tom v čistém takřka stejně, jako kdyby hrál v menším německém klubu.

A to už pro hráče, jako je třeba Lukáš Provod, možná není dostatečně lákavé. V mých očích je to fotbalista, který by zahraniční ligu mohl, nebo spíš měl hrát. Ale když mu na stole přistane nabídka "pouze" z Empoli, člověk najde dost důvodů, proč zůstat: Ve Slavii dostane stejně nebo víc peněz, zůstane s rodinou doma, bude hrát o titul i o evropské poháry… A to zvítězí nad tím, že by se mohl každý víkend měřit se silnějšími soupeři, získat zkušenosti a obohatit se životem v cizině.

Na druhou stranu si musíme říct, že poslední přestupy z Česka do Německa tomu moc nepomáhají. Kluci jako Tomáš Čvančara (Mönchengladbach) či Robin Hranáč (Hoffenheim), to mají složité. Stáli poměrně hodně peněz, ale zatím nepřinášejí odpovídající výkony. Pro německé kluby tak mohou působit jako odstrašující případy.

Není to o tom, že by na ně v Německu neměli peníze. Jen je nechtějí utrácet za české fotbalisty. Nebo minimálně ne v té míře, kolik za ně požadují české kluby. Příkladem je Martin Vitík, za kterého si prý Sparta měla říct 18 milionů eur. Strop Hoffenheimu byl 12 milionů.

Zajímalo by mě, jak nahlíží německé kluby na takového Pavla Šulce. V létě mělo prý ze Stuttgartu zaznít, že za takového hráče více než pět milionů eur nedají, protože na to nemají. Pak ale koupili Ermedina Demiroviče z Augsburgu za 21 milionů eur. To mě jen utvrzuje v tom, že je to výrazně ovlivněné tím, jestli mají hráče přímo před očima v Bundeslize, nebo se vydávají na trh, kterému tolik nevěří.

Před pár dny jsem viděl průzkum, který tvrdil, že v české lize je největší nepoměr mezi kvalitou a hodnotou hráčů. Do ciziny prý hráči odchází podhodnoceni. Zaznamenal jsem, že je to i většinový názor v Česku. S tím se dokážu ztotožnit jen těžko.

Pokud totiž chceme prodávat za vysoké částky, musíme je následně umět i potvrdit výkony na hřišti. A to se neděje. Mnohem rozumnější mi přijde pustit hráče za menší cenu, mít ve smlouvách zajímavé bonusy a věřit tomu, že hráč bude natolik kvalitní, aby se osvědčil a vyšlapal tím cestu dalším. Když naopak prodáme za 11 milionů eur Čvančaru a Hranáče, za 20 milionů Hložka a za dalších 18 milionů třeba Vitíka, vyvoláme tím jednak obrovský tlak na hráče, ale také obrovská očekávaní, která se nemusí naplnit. A pokud se v Bundeslize opakovaně spálí, co si pak tady lidé v klubech pomyslí?

Přijde mi, že v Česku moc nerozumíme tomu, jak naše role v zahraničí vypadá. Už dávno nemáme hráče, na kterých se stavělo a kteří stabilně patřili do základních sestav.

Před více než 10 lety už jsme možná také neměli tak silnou základnu hráčů jako dříve a přišli jsme o klíčové role v týmech, pořád lze ale z té doby sestavit jedenáctku hráčů, která pravidelně nastupovala a s dnešní situací nelze srovnat.

Drobný – Krmaš, Hubník, Kadlec – Pospěch, Polák, Morávek, Gebre Selassie – Pilař, Pekhart, Kadlec 

Uspět v Německu a vydržet tu řadu let však podle mě není jen o tom, co předvedete o víkendu na hřišti. Jednoznačně je to nejdůležitější parametr, ale musíte přidat i ty ostatní. Lidé vás tu hodnotí podle toho, jak se chováte, jak jste zapadl, zda umíte řeč, jak jdete příkladem ostatním, jestli vytváříte v týmu dobré klima a je tedy dobré si vás udržet.

Důležité také je, aby na situaci v zahraničí reagovaly kluby a česká asociace. Stephan Schwarz mi dal příklad ze Švýcarska. V počtu odehraných minut patří v Německu mezi cizinci do TOP pětky. V lize mají 12 hráčů a člověk by řekl, že nemusí tolik plašit.

Ale opak je pravdou. Stačilo, aby se jednadvacítka a devatenáctka nekvalifikovaly na velké turnaje a vše se dalo do pohybu. Okamžitě to vyvolalo vlnu obav, že by se reprezentace mohla do budoucna výrazně zhoršit a tamní svaz celkem rychle vypracoval plán na výchovu mládeže.

Dnes je praxe taková, že jednou za čtvrt roku jezdí lidé ze svazu do klubů a kontrolují, zda vše probíhá podle vypracovaného plánu. Zjišťují, jak jsou na tom hráči technicky, rychlostně a zda mají potenciál uspět v zahraničí. Stephan z toho byl naprosto unešený. Působil v Německu a něco takového tam nezažil. 

To nejdůležitější však není na svazu, ale na trenérech. Oni musí vědět, že vychovávají hráče, kteří mají mít schopnosti uspět na mezinárodní úrovni, ne jen na té regionální.

Sám Stephan mi přiznal, že to není problém jen Česka či Švýcarska. Nedostatek šikovných hráčů řeší i Němci. Všichni vidí Floriana Wirtze a Jamala Musialu, ale v nastupující generaci jich tolik není.

Nyní je tu za velký talent považován osmnáctiletý Paul Wanner. Německo ho chtělo povolat do seniorského národního týmu. Zálusk si na něj dělají i Rakušané a hráč se stále rozhoduje, jakou zemi si vybere. Mluví se o tom, že mu už volal i Julian Nagelsmann, že ho chce vzít na sraz. Wanner prý ale odpověděl, že pro jeho další vývoj bude lepší zůstat s týmem do 21 let.

To je věc, kterou obdivuji. Působí to obrovsky vyspěle. A kladl mi to na srdce i Stephan, který říkal, že hodně hráčů dnes nad spoustou věcí ohrnuje nos a ztrácí soudnost. Bojí se udělat krok zpátky, aby se ve výsledku posunuli. Ale zrovna Wanner není ten případ. Opustil Bayern a šel se rvát o místo v Heidenheimu, což pro něj musí být velký rozdíl. Nebojím se říct , že tím udělal rovnou dva kroky zpátky. Především po stránce komfortu. Ve finále na tom ale může ohromně vydělat a stát se velkým hráčem.

To mi u našich fotbalistů často chybí. Když někomu v Česku řeknete, aby šel v 18 letech zkusit druhou nizozemskou ligu, protože je to velmi dobré prostředí pro rozvoj mladých hráčů, mají vás za blázna.

Se Stephanem jsme také narazili na téma, které už jsem během Eura probíral v rozhovoru pro Livesport Zprávy s Levanem Kenijou – dnešní kluci rezignovali na pouliční fotbal.

Levan Kenija o gruzínském zázraku i přestupu Kvaraccheliji

Dřív se přišlo ze školy, vzal se balon a šlo se ven. Tam se pak hrály malé hry, čtyři na čtyři, dva na dva. Bylo to přirozené. Nikdo to neorganizoval. To nám dnes obrovsky schází. A není to jen případ Česka. 

V cizině se začínají budovat oplocená hřiště na street fotbal, kde se mohou mladí fotbalisté přirozeně zdokonalovat ve svých dovednostech. V Česku o tom moc přehled nemám. Vím, že Jan Mejdr se pokoušel o podobnou iniciativu. Zval své fanoušky z YouTube a sociálních sítí, aby se scházeli na malých hřištích a hráli fotbálek.

Ale není to jen o tom jít hrát fotbal na ulici. Dneska se z malých kluků stávají profesionálové daleko dřív než v minulosti. Když jsem poslouchal podcast s prvním trenérem Erlinga Haalanda, došlo mi, jak jsme úplně někde jinde. Vypráví v něm o tom, jak se norská hvězda už od brzkého věku stravovala extrémně zdravě. Jak o sebe pečovala. Nedávno jsem četl rozhovor s Hugem Larssonem z Frankfurtu a titulek u něj zněl: Jako profesionál se chovám od svých 12 let…

Neuvěřitelné. Člověk si říká, že tito kluci vyrůstají v naprosto jiném světě a my se pak divíme, proč jim nestačíme.

Doba se rozhodně změnila. Co bylo dřív, už si dnes moc nelze představit. Třeba že by děti mohly dělat víc sportů najednou. Já do 15 let hrál souběžně s fotbalem i tenis. Takřka jsem neměl čas na nic jiného než sport a školu. Přišel jsem domů a byl jsem hotový. 

Jak roky plynuly, musel jsem se rozhodnout. Chtěl jsem si zvolit tenis, ale zároveň jsem byl v Bohemce považovaný za velký talent, by jsem kapitánem a táta mi tehdy řekl, že mám ve fotbale nějaké postavení a měl bych se podle toho zachovat, protože to s sebou nese i nějakou zodpovědnost. Vyhrál tedy fotbal, do roka přišla první pozvánka do mládežnických výběrů a moje kariéra už nabrala jasný směr.

Přitom i tak jsem vždy byl velký fanoušek do playstationů a podobných věcí, ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude důležitější než jít ven si zahrát fotbal či tenis. Zda to tak mají i dnešní kluci, si netroufám ani odhadovat.