Přiznám se, že mě zajímalo, jak pan Pulpit ke svému chování přistoupí, proto jsem si pustil i jeho následný výstup v podcastu Zajíc ve druhé lize. Můj názor se nezměnil.
Že se nejednalo o výjimečnou situaci, vypovídá i svědectví spousty profesionálních fotbalistů, kteří pod ním hráli. Urážky, vulgarismy, výbušnost, agresivní záchvaty… V podcastu to shrnul výrokem, že "hráči by neměli mít trenéra rádi". Taková věta je pro mě nepochopitelná. Vždyť trendem dnešního fotbalu je naprostý opak.
Fascinuje mě, kolik zápasů mohl s takovým chováním na profesionální úrovni odtrénovat a kolik klubů mu opakovaně dává šanci. Očividně v tom totiž nikdo nevidí žádný problém. Lidem je, zdá se, jedno, jak se trenér chová k hráčům, jak vystupuje na veřejnosti, co říká do médií, jak reprezentuje klub.
Za třináct let, co jsem hrál v zahraničí, jsem se s něčím podobným nesetkal. A prošel jsem rukama spousty trenérů. Nikdo z nich se nechoval tak hrubým způsobem. Dokonce ani pověstný ras Felix Magath se nikdy nesnížil k tomu, aby nám sprostě nadával a urážel nás. Přesto si respekt dokázat udržel. Rozhodně tedy neplatí, že aby si trenér získal u hráčů úctu, musí s nimi jednat tak, jak jednal pan Pulpit s Martinem Zemanem.
Ani takový Jens Lehmann, který je výbušnější a rád zvyšoval hlas, s podobným chováním v Bundeslize nepochodil. Pár měsíců fungoval v Augsburgu jako asistent a vedení brzy pochopilo, že tudy cesta nevede. Hlavní trenér Manuel Baum chtěl, aby svůj přístup vůči hráčům korigoval, protože ne na všechny tyto metody platí. Když se ale nic nezměnilo, nakonec po třech měsících v klubu skončil. Ani z jeho strany ale nikdy nezazněly takové vulgarismy.
Pan Pulpit však není jediným, kdo se tak chová. Podobné chování jsem zažíval i v kabině Bohemky po návratu z Augsburgu a co mám zprávy, nic se nezměnilo.
Tolik sprostých slov, které jsme v kabině slyšeli jen během obyčejných taktických porad, mi přišlo až neuvěřitelné. Na někoho může ostřejší tón platit, ale stále je třeba rozlišovat mezi rázností a vulgaritou. A i tak si člověk musí položit otázku, proč má vůbec někdo potřebu chystat přípravu podobným způsobem a nepřipraví tým radši lidským přístupem a pozitivní motivací.
A to se nemusíme bavit pouze o Bohemce. Stejná situace panovala i v reprezentačních mládežnických výběrech, což je o to více na pováženou. Je tohle opravdu prostředí, v kterém chceme, aby rostla mladá generace sportovců?
V Česku je navíc “trendem” vylévat si zlost na mladých hráčích. Myslím, že primárně proto, že jsou pro trenéry snazším cílem. To je pro mě jako člověka, který poznal i jiné prostředí, kulturu a způsob práce s mládeží, naprosto tragické.
Mým cílem není moralizovat, ale upozornit na to, že ne všem hráčům dělá křik, urážky a shazování před spoluhráči dobře. Možná je to přístup, který byl před desítkami let naprosto běžný, dnes jsme se už ale snad jako společnost někam posunuli a nad něčím podobným bychom neměli mávnout rukou, ba co hůř, podobné chování normalizovat. Potom bychom totiž stejným způsobem mohli omlouvat spoustu jiných nemorálních věcí.
Navíc si myslím, že od způsobu chování trenéra při práci s týmem, se odráží i následné chování a respekt hráčů k soupeři. Nebo si myslíte, že fakt, že máme v lize tolik střetů a nezodpovědných zákroků, je náhoda?
Všichni vnímáme, že česká liga jde kvalitou nahoru, přitahuje větší pozornost, láká více fanoušků. Co se ale týká komunikace a vystupování vybraných trenérů, to bohužel zůstává zamrzlé v čase.
Měli bychom proto zároveň ocenit každého trenéra, který nevystupuje jako hulvát, je otevřený, bere fanoušky a média jako partnery, snaží se jim něco předat, vtáhnout je do děje. Jindřich Trpišovský, Brian Priske, Lars Friis, Tomáš Janotka či Martin Hyský… Jejich tiskovky si člověk se zájmem pustí, přečte. Sigma dělá skvělá videa z kabiny, v nichž ukazuje, jaké motivační nástroje Janotka používá a jak se s týmem raduje. Přesně tohle mi připomíná způsob práce trenérů v cizině.
Nikdo si tu nedovolí nepřijít na tiskovku nebo do televize na rozhovor, protože je to zkrátka součást jeho práce. Za její nesplnění jsou navíc vysoké finanční postihy.
Podívejte se na takového Vincenta Kompanyho. Jeho způsob komunikace s novináři je úžasný. Je otevřený, lidský, srdečný, sem tam prohodí vtípek… Když se naopak řeší vážnější téma, umí se k nim vyjádřit na úrovni. To se mi ohromně líbí.
Je to pak úplně něco jiného, než vídáme třeba na reprezentačních tiskovkách. V tom má i náš nároďák obrovské rezervy. Před pár měsíci proběhla podivná komunikace ohledně absence Patrika Schicka, nyní se trenéři zamotali do vysvětlení nenominace Antonína Kinského… A to ve mně pořád leží způsob, jakým se vedení národního týmu rozhodlo prezentovat kauzu kolem zranění Michala Sadílka.
Když to porovnám s Julianem Nagelsmannem, který trénuje Německo, a který je pod mnohem větším tlakem a drobnohledem, je to obrovský rozdíl. Je vřelý, komunikativní a přitom si stále dokáže udržet svoji tvář.
Umím si představit, kam debata, kterou může dnešní Prostor otevřít, povede: "Fotbal není pro citlivky, v cizině je vše dokonalé a u nás ne. Tohle je přeci ve sportovním prostředí normální," řekne si leckdo…
Ale o to tu právě jde. Není. Člověk vidí, že ve světě to může fungovat a taky už funguje jinak. A že podobné vystupování a jednání s lidmi nemusí být “záminkou pro vyhazov”, ale hlavním a legitimním důvodem.
Chci věřit tomu, že s příchodem nových a mladších trenérů, kteří chtějí dělat svoji práci jinak, se tyto věci změní a posunou k lepšímu. Do té doby můžeme udělat alespoň to, že nad něčím podobným nemávneme rukou, protože "se to tak prostě u nás ve fotbale dělá."