Nastavení mám jako ve Spartě, tvrdí teplický mentor Krejčí. Obdivuje Matějovského i Ronalda

Bylo pár hodin po divokém utkání ve čtvrtfinále MOL Cupu na Letné, kde Teplice dělaly problémy Spartě, a také jen pár minut po úvodní tiskové konferenci nového majitele Milana Kratiny, když jsme usedli na recepci stadionu na Stínadlech. S příchodem českého miliardáře si v Teplicích slibují velké změny a někdejší reprezentační záložník nepochybuje o tom, že "skláři" budou brzy pro hráče zajímavou destinací.

Říkáte si, že jste přišel do klubu v pravý čas?

"Už před mým příchodem byly Teplice fungujícím klubem. Máme tu příjemné a rodinné zázemí. Nyní ale přišel nový majitel a člověk vnímá, jaké kroky má v plánu – chce investovat do infrastruktury, a to je podle mého ohromně důležitá věc. Měl jsem možnost vidět tréninkové prostory ve Spartě či v Boloni, zahrát si na pěkných stadionech, a když na tomhle hodláte pracovat, spousta věcí se změní k lepšímu."

Nejen pro hráče, ale i pro fanoušky, že?

“Přesně tak. Podívejte se na Hradec Králové. Postavil se tam krásný stadion a úplně se nálada mezi fanoušky otočila. Souhlasím však, že je to lákadlo i pro hráče."

Přišlo mi, že dřív se někdo díval na Teplice trochu skrz prsty. Bude se hráčům nyní na sever Čech chodit snáz?

"Abych řekl pravdu, tak nevím, protože jsem nikdy podobný předsudek v sobě neměl. Vždycky jsem Teplice vnímal pozitivně. Líbil se mi jejich stadion. Jezdíval jsem sem už jako malý kluk s tátou dívat se na reprezentaci, když tu ještě hrávala. Mám odsud krásné zážitky."

Teplice mají jeden z nejmladších kádrů v lize a vy jste ve 32 letech po Lukáši Marečkovi druhým nejstarším hráčem v týmu. Stal se z vás definitivně mentor?

"Vždycky jsem měl blízko k mladým klukům. Už poslední rok ve Spartě, kdy jsem byl v B-týmu, jsem byl v mladém kolektivu. Tam byl kádr ještě mladší než tady. Tehdy jsem poznal, že to na mě má dobrý vliv."

Nepřipadáte si tak starý?

"Mladí mají úplně jiné starosti, žijí jiný život. Ten, který jsem žil já, když jsem byl v jejich věku. Líbí se mi je pozorovat. Dodává mi to energii."

Vědí kluci v kabině, kdo jste jako Ladislav Krejčí, nebo už je pro ně víc ten, co dnes hraje za Gironu a národní tým?

"Mám pocit, že jo. Berou mě. Teda doufám. Těžko říct, protože jsou trochu přidrzlí. Ale to je dobře. Mám takové typy rád. Je lepší, když se mladý kluk trochu projeví, než když v kabině neřekne ani slovo."

Ve Spartě jste začínal také poměrně brzy. Dá se vůbec současná generace s tou vaší porovnat, nebo se doba změnila?

"Je to úplně jiný svět. Všechno se posunulo, změnila se hierarchie. Dřív bylo v týmu pár mladých kluků a více starších, dnes je to obráceně. Já měl tehdy kolem sebe tři čtyři vrstevníky, dnes jsme my kluci ze střední a starší generace v menšině."

Bylo vás pár, ale za to všichni výjimeční. Slavný ročník 1992 ze strahovské akademie. V cizině jsou už jen Pavel Kadeřábek, Jakub Brabec a Martin Frýdek. V Česku držíte prapor vy a Jiří Skalák. Neříkáte si, že jste měli vydržet na TOP úrovni ještě o něco déle?

"Každý jsme měli nějaký svůj příběh. Já vím, že i v mém případě to mohlo být lepší. Mohlo se to vyvíjet jiným směrem a mohl jsem mít ještě lepší kariéru, ale je potřeba se na to podívat i trochu jinak."

Povídejte…

"Odmala nás vychovávali v tom, že bude zázrak, když se jeden dva dostaneme do áčka Sparty a ještě větší zázrak bude, když budeme hrát ligu. A nás se tam dostalo hned několik. Povedlo se nám vykopat si angažmá v zahraničí. Hráli jsme za reprezentaci. Už to byl pro nás obrovský úspěch. Některé další věci už člověk třeba ovlivnit ani nemohl. Třeba různá zranění a překážky."

O chatrném zdraví by Václav Kadlec či Roman Polom mohli vyprávět.

"Měli obrovskou smůlu. A nejen oni. Napadne mě třeba i Dan Krch. Takže můžeme se na to dívat tak, že skončili brzy, ale i tak, že se jim povedlo dostat do ligy a už to byl úspěch. Vnímám to tak, že je skvělé, kolik hráčů Sparta vychovala do profesionálního fotbalu a umožnila jim, aby měli hezký život a zážitky, na které nikdy nezapomenou." 

Dokážete pojmenovat v čem byl váš ročník tak výjimečný?

"Ovlivnila to řada faktorů. Většina kluků byla správně vedená z domova. Měli jsme dobré zázemí, rodiče pro nás dělali první poslední. Zašlo to tak daleko, že se rodiče mezi sebou spřátelili, jezdili jsme na společné dovolené. Vytvořila se komunita i mimo hřiště. Samozřejmě jsme měli velké štěstí na trenéry. Když jsme se jednou už v chlapech zpětně ohlíželi, shodli jsme se, že od každého jsme si vzali nějakou jeho vlastnost."

Byli pro vás vzory?

"Určitě. To bylo ohromně důležité. I když některý křičel více, jiný zase méně, tak každý nám měl co předat. A také jsme byli všichni odmala soutěživí. Nikdo nechtěl v ničem prohrát. Zní to klišovitě, ale je to v nás dodnes." 

Jak se to projevuje?

"Když svolávám vánoční fotbálek a potkáme se po dlouhé době, tak začínáme uvolněně, je to přece srandamač, ale jakmile se blíží konec, tak neznáme bratra. Už sice máme nějaký věk, takže tolik neblázníme, ale sem tam někdo uletí. Přesně tohle v nás bylo odjakživa a bylo to naším hnacím motorem. Navíc tím umíme nakazit i kluky, kteří se třeba do ligy nedostali, ale schází se s námi pořád." 

Kdysi jste říkal, že vašim vzorem je Marek Matějovský, který po sezoně ve 43 letech ukončí kariéru. Zkusíte ho napodobit? 

"Vůbec si to nedokážu představit, protože je to neskutečná věc. K Márovi mám blízko dlouhodobě. Troufám si tvrdit, že jsme dobří kamarádi a jeho oddanost fotbalu je neuvěřitelná. Jak ho vnímal, kolik mu dával času a především jaký to byl fotbalista. To, jak viděl fotbal… Byla radost s ním být na hřišti. I díky jeho zásluze jsem se dostal do ciziny, protože mě jako hráče jeho kreativitou tzv. "udělal"."

Chtěl jsem se tím dostat k tématu, zda fotbalová dlouhověkost u vaší generace není spíš na ústupu. O rok starší Kevin de Bruyne končí v Manchesteru City a člověku přijde, jako by mu bylo o pět šest let více. Jak se cítíte vy?

"Je to věc, nad kterou jsem kolikrát přemýšlel. Jestli mi třeba nemohlo uškodit, že jsem začínal tak brzy… Někdy si říkám, že se po zápase necítím stoprocentně, v týdnu si přijdu zhuntovanější. Začínal jsem v sedmnácti letech, kdy moje tělo možná nebylo na dospělý fotbal připravené. Myslím si, že je to případ od případu. Pokud vám funguje tělo, je důležité, aby byla správně nastavená i hlava." 

Narážíte na odhodlání?

"Ano, kdyby Mára Matějovský chtěl, vykašlal by se na to už dávno. Mohl to v klidu udělat, ale miluje to. Úplný extrém je podle mě Cristiano Ronaldo. U obou vidíte motivaci někomu něco dokazovat. To je obdivuhodné." 

Co žene vás?

"Pořád mám z fotbalu radost. Těším se na trénink. Nechci prohrát žádnou hru. Mám dny, kdy mě to pohltí, jsem naštvaný, ale to většinou rychle přejde a zas je ve mně oheň. Dokud ho mám, chci fotbal hrát."

Jako sparťan jste byl vedený k vítězstvím. Jenže Boloňa, Hradec či Teplice nejsou kluby, které běžně patří k favoritům. Často musíte polknout i neúspěch. Umíte to?

"Pro mě se nic nemění. Porážek přichází víc než třeba ve Spartě, ale to vnitřní nastavení ve mně zůstalo. Spíš jsem se musel naučit, jak vnitřně zpracovat neúspěchy." 

Projevuje se vaše soutěživost i negativně?

"Když se dřív prohrálo nebo se mi nepovedl zápas, utápěl jsem se v tom. Dva tři dny jsem doma s manželkou nemluvil, byl jsem nepříjemný. Hodně mi v tomhle pomohl Marian Jelínek, který mě naučil, že zápas se má řešit jen do půlnoci, pak už je nový den a je třeba se chystat na další výkon." 

Víte, že když odněkud odejdete, tak se klubu začne dařit? Boloňa šla nahoru a zahrála si i Ligu mistrů, Sparta dosáhla dvou titulů, Hradec dnes hraje o TOP šestku…

"Bůhví, co se mnou bude, až se tohle dozví tady na Stínadlech…(směje se) Chápu, kam míříte. Ale všechna rozhodnutí, která jsem kdy udělal, byla vždy z nějakého důvodu. V daný moment jsem se snažil udělat to nejlepší pro sebe a pro rodinu. Samozřejmě, že současný příběh Boloni je krásný a mám radost, že se klubu takhle daří. Sleduji je a přeju jim to."

A když Sparta po devíti letech vyhrála titul, který jste sledoval z kádru B-týmu?

"Tak jsem byl asi nejvíc šťastný a smutný člověk na světě v jeden okamžik. Viděl jsem kluky, kterým jsem to strašně přál, ale na druhou stranu mě mrzelo, že na tom nemám žádný podíl. Konec pro mě byl trochu hořký."

Vrátil byste se znovu z Itálie vědět tohle všechno?

"Mně se v Boloni opravdu líbilo. Je to krásné město, skvělá kuchyně, po životní stránce to bylo výborné. Můj návrat tehdy výrazně ovlivnil covid, jelikož se náš život náhle změnil. Najednou byl diametrálně jiný než první tři roky. Tehdy nikdo netušil, kdy se vrátíme do normálního fungování. I proto jsem se rozhodl vrátit. Zpětně to nějak vypadá, ale tehdy v mé situaci se to složité odhadovalo." 

Jak často vzpomínáte na zesnulého trenéra Sinišu Mihajloviče?

"Člověk s jeho aurou se vám vryje do paměti. Byl to jeden z nejlepších trenérů v mé kariéře. Vždycky, když je datum, kdy Siniša umřel, tak zavzpomínám. Paradoxně to bylo zrovna období, kdy jsem nastupoval. Byl jsem spokojený, ale to, co se stalo, mě ovlivnilo i v soukromém životě."

Váš oblíbený kouč bojoval o život, zatímco vy jste po čase znovu hrál. Jak tohle hráč prožívá?

"Prošli jsme s ním celou cestu. Podstupoval léčbu, ale sledoval na videu všechny tréninky a poté jsme s ním měli videohovor, kde nám je hodnotil. Bylo to svým způsobem zvláštní, ale je mu to ohromně pomáhalo. Dodávalo mu to odhodlání."

Čím si vás vlastně získal?

"Byl extrémně přísnej, ale rovnej a spravedlivej chlap. Obdivoval jsem jeho touhu vypořádat se s nemocí. Pochopil jsem, co všechno tomu obětuje. A ta jeho aura… Kdo to nezažil, tak nepochopí, o čem vyprávím. Často se mě na to ptali i mí blízcí."

Zkuste to.

"Měl ohromné charisma. Jednou za mnou byl kamarád na stáži a seděli jsme spolu na klubové recepci, kde se pohybovali i další lidé a byl tam klasický denní ruch. Znáte Italy. Jsou hlasití. Když v tom se ve dveřích zjevil Siniša. Byl po chemoterapii, celý holý, ale noblesně oblečený. Na tom on si zakládal. Za každou cenu musel mít skvěle sladěný outfit." 

Vešel dovnitř a dál?

"Rázem bylo ticho. Všichni zmlkli. Siniša nahlas pozdravil, všichni mu hlasitě odpověděli a teď jste pozoroval, co bude následovat. Zaměstnanci byli na špičkách, ani nedutali. Prošel kolem nás, osobně nás pozdravil a pokračoval. Kamarád jen zíral. Drknul jsem do něj a říkám: Vidíš, to je Siniša." 

Říkal jste, že vás jeho nemoc a smrt změnila. V čem?

"Přestal jsem mít na hřišti tolik svázané nohy. Uvědomil jsem si, že jsou na světě daleko důležitější věci a není důvod se nervovat banalitami. A samozřejmě si člověk vážil o to víc toho, co mohl. Zatímco Siniša kvůli nemoci většinou nesměl mezi lidi, nemohl si zajít na kávu, na dobrou večeři, vzít někam rodinu, tak všechny tyto pro nás obyčejné věci jsme my ostatní mohli. Tehdy jsem to bral jako automatiku, ale když máte nablízku člověka, pro kterého je to tabu, vážíte si toho úplně jinak."

Dokud se vás to nedotkne, nedojde vám, že jsou na tom lidé daleko hůř, že?

"Máte tendenci to brát za samozřejmost. Asi jsem si díky tomu začal trochu víc vážit všedních věcí a užívat si čas s rodinou. Trochu jsem se uklidnil. Samozřejmě někdy se lehce vytočím kvůli maličkostem, ale to je normální. Snažím se ale vždy uvědomit: Co blbneš? Vždyť o nic nejde. Dokud nejde o život, tak je to zbytečné."