Sparto, pozor na standardky, varuje expert před Interem. Je nejstarší, zranitelná je obrana

Datová společnost Opta dokonce před měsícem zařadila Inter mezi aktuálně nejlepší týmy na světě. Nyní mu patří druhé místo za Liverpoolem. V minulé sezoně skončil o 19 bodů před AC Milán a vyhrál titul. Teď o něj bojuje znovu a pokud zvládne dohrávku s Fiorentinou, bude na prvním místě Serie A. 

Největší otázkou před středečním zápasem je, jak k němu Inter přistoupí. Trenér Simone Inzaghi pravidelně rotuje sestavu a tahle taktika mu vychází. Má k tomu k dispozici velkou hráčskou kvalitu v kádru. Posty má zdvojené a když vymění pár hráčů, v konečném důsledku to tým nestojí výsledky.

Hráči z lavičky jsou navíc motivovaní, chtějí se ukázat, zabojovat o místo, což v kádru udržuje zdravou konkurenci. A to i přesto, že je Inter v Lize mistrů nejstarším týmem s věkovým průměrem 29,58 let.

Myslím, že do budoucna je okysličení Interu nevyhnutelné. Například Francesku Acerbimu je už 36 let, i proto se v posledních dnech hodně mluví o jeho odchodu jinam. Nedivil bych se, kdyby do konce přestupového období přivedl klub ještě jednoho stopera. Spekuluje se také o angažování mladého chorvatského záložníka Petara Sučiče z Dinama Záhřeb.

Nyní však Inter trochu trápí zdravotní problémy. Chybět bude Hakan Calhanoglu, asi jediný fotbalista, za kterého nemá Inzaghi stoprocentní náhradu. Je to citelná absence. Zatímco dřív býval ofenzivnější, v Itálii se trochu zatáhl a hraje z pozice štítového záložníka. Poznáte na něm však, že to není typická šestka jako třeba Rodri v Manchesteru City.

To samé platí pro Kristjana Asllaniho a Piotra Zielinského, kteří za něj zaskakují. Sice se podílejí na řízení hry Interu, diktují tempo, avšak mají rezervy v obranné činnosti. Dobře je to vidět i na nákresu níže při brance Boloni v ligovém zápase minulý týden a opakovalo se to i v neděli proti Empoli, kdy se otevřel prostor v šestnáctce před obrannou řadou. Běžně by tam defenzivní záložník sebral míč a vyjel s ním ven, jenže Inter v daném prostoru nikoho neměl.

Unešený jsem z výkonů wingbeků na obou stranách. Jak Denzel Dumfries vpravo, tak vlevo Federico Dimarco odvádějí skvělou práci. Jestliže se v minulé sezoně vynášeli do nebes Grimaldo s Frimpongem z Leverkusenu, dvojice z Interu je na tom dost podobně. Dimarco má tři branky a šest asistencí, Dumfries sedm branek a jednu asistenci.

Jenže právě ofenzivní choutky krajních hráčů mohou být zároveň i slabinou a šancí pro Spartu. Když sleduju zápasy Interu, nemohu si nevšimnout, jak často se vysunují do ofenzivních pozic. Dumfries centruje zprava a Dimarco vlevo zavírá zadní tyč a naopak…

V tu chvíli de facto hrají jako křídelní hráči, čímž otevírají prostor za sebou. Sem tam si také jeden z útočníků sbíhá hlouběji pro míč od stopera a pak jde dlouhý balon za obranu, kam nabíhají právě Dimarco či Dumfries, často se přidá i Lautaro Martínez. Pokud by se podařilo tuto šablonu narušit a jít do brejku, vzniká tím velmi zajímavá příležitost udeřit.

Ofenzivní chutě mívá i Benjamin Pavard, který je z Bayernu zvyklý hrát pravého obránce, v Interu však zastává roli krajního stopera. Občas jsou tedy momenty, kdy se Pavard i Dumfries objeví nahoře a zajišťovat je tak musejí střední záložníci. Právě tudy se snažilo Empoli několikrát ohrozit defenzivu Interu.

Levá strana je v tomto ohledu jiná. Stopera zde hraje Alessandro Bastoni, který je spíš defenzivnější a netlačí se dopředu.

Velkou zbraní Interu jsou pak standardní situace. Ať už klasické rohy a přímé kopy – Dumfries je ve vzduchu extrémně silný a několikrát se tak už prosadil – tak i autová vhazování. Ta si bere na starosti také on a umí je hodit opravdu daleko. Proti Empoli hrál místo Bastoniho Renato Augusto a z levé strany se staral o dlouhé auty i on.

Obecně musím vyzdvihnout trenéra Inzaghiho, který je v klubu od léta 2021 a odvádí fantastickou práci. Je nenápadný, v Itálii se o něm říká, že je to "hodný kluk", ale postupně se stává jedním z nejlepších trenérů na světě.

Přijde mi, že nemá u veřejnosti tolik respektu, ovšem hovoří za něj výsledky. S Interem vyhrál Serii A, dvakrát Italský pohár, třikrát domácí Superpohár a tým dovedl do finále Ligy mistrů.

Na zmíněné úspěchy navíc Inzaghi nepotřebuje masivní investice. Klub razí zajímavou politiku, podle níž do klubu přivádí hráče po skončení smlouvy. Stalo se tak v případě Marcuse Thurama, Piotra Zielinského, Mehdiho Taremiho, Andrého Onany, Henricha Mchitarjana či Hakana Calhanoglua.

Nejdražšími přestupy za Inzaghiho působení jsou tak Benjamin Pavard a Davide Frattesi za 31,4 milionu eur. Inter mu přivedl 38 hráčů, jen za 19 z nich zaplatil. Celkem zaplatil zhruba 257 milionů eur (v průměru 13 milionů eur za posilu). Za to samé období však klub prodal hráče za 370 milionů...

Statisticky zajímavé je, že Interu stačí v tomto ročníku Ligy mistrů na zvládání zápasů "typicky italské" výsledky 1:0 – hrál tak s Lipskem, Arsenalem i Young Boys. Naopak 0:1 podlehl Leverkusenu a s Manchesterem City hrál bez branek. Má tak stejný počet vstřelených branek jako Sparta.

Zranitelná je však obrana Interu. Sice moc neinkasuje, není ale neprostupná. Naposledy ji pokořilo i Empoli, jež bojuje v Serii A o záchranu. Soupeř musí využít ideálního okamžiku k tomu, aby potrestal okna, která modročerní díky své hře nabízejí. I tak ale Spartu čeká podobně složitá výzva, jako bylo Atlético Madrid.

Sparta – Inter (21:00 + audiokomentář)