eFotbal

František Cipro, muž, který vrátil Slavii hrdost. Uznával novináře, věděl, co kdo kdy napsal. Nesnášel „učené“ kecy

František Cipro, muž, který vrátil Slavii hrdost. Uznával novináře, věděl, co kdo kdy napsal. Nesnášel „učené“ kecy
František Cipro, muž, který vrátil Slavii hrdost. Uznával novináře, věděl, co kdo kdy napsal. Nesnášel „učené“ kecyFlashscore
Františka Cipra, který po dlouhém a statečném boji s rakovinou zemřel v úterý 7. února 2023 ve věku 75 let,  jsem si všiml už jako kluk. Školák, co chodil v 70. letech minulého století mj. do starého Edenu. Rodák z Jihlavy, útočník, který si zkusil ligu v Pardubicích, do Slavie přišel jako čerstvý vítěz Československého poháru z Gottwaldova (dnes už naštěstí opět Zlína), kde válel v útoku vedle mladičkého pozdějšího mistra Evropy Zdeňka Nehody. Ve Slavii zase nejprve nastupoval vedle dalšího budoucího evropského šampiona Františka Veselého, pak se přesunul do zálohy a když nebyl nikdo vhodný na kraj obrany, stal se řízným levým bekem. A také kapitánem červenobílých.
Reklama
Reklama
Pohár ano, titul ještě ne

Měl jsem ho coby hráče rád, líbilo se mi, že tehdy nosil dlouhé vlasy a že góly oslavoval po vzoru západních hvězd, od nichž z televize odkoukal tehdejší vítězná gesta. A oceňoval jsem, že jako jeden z mála dokázal při ligovém fotbale vystudovat a stal se doktorem práv. Samozřejmě jsem tehdy nemohl tušit, že se spolu budeme za čtvrtstoletí pravidelně setkávat pracovně, on coby trenér, já jako fotbalový novinář.

Coby hráč slavil František Cipro v roce 1974 zisk Českého poháru, v jehož finále červenobílí v odvetě na Letné zdolali Spartu. Titulu, k němuž měli slávisté v roce 1976 velmi blízko, se ale jako aktivní fotbalista nedočkal. Zatímco se slávisté přetahovali o první místo se Slovanem Bratislava, vyfoukl jim ho nakonec třetí vzadu – Baník Ostrava.  

Jak to bylo s Buškem

Hlavně sparťanští fandové Ciprovi vyčítali, že v jednom derby zlomil nohu tehdejšímu velkému letenskému talentu Janu Buškovi, který pak s fotbalem předčasně skončil. Na tom zápase jsem osobně byl a pamatuji se, že rozhodčí po souboji Bušek vs. Cipro vůbec faul nepískal. 

„Byl jsem s Honzou Buškem kamarád, i potom jsem se s ním setkal. Myslím si, že mu to fotbalovou kariéru neukončilo, protože pak ještě hrál ve Viktorii Žižkov a v Jílovém. Nebylo to úmyslné zranění,  bohužel, to se ve fotbale stává. Šli jsme do souboje, byl jsem tam dříve než on. Navíc tam Honza nešel naplno. Když se jde do souboje napůl a se strachem, tak se to většinou odskáče. Rozhodně mám v tomhle čisté svědomí. Jan Bušek pak, bohužel, předčasně, ještě mladý, zemřel,“ vzpomínal na tento nešťastný souboj při jednom internetovém rozhovoru s fanoušky po letech František Cipro. 

Titul ve 49 letech po 49 letech

Když se Cipro v polovině 90. let do Edenu vrátil coby sportovní ředitel a pak trenér, měl už za sebou coby kouč triumf v podobě ligového postupu se Zbrojovkou Brno a angažmá v Blšanech, později ligové obci bývalého svazového předsedy Františka Chvalovského. 

A hned ve své první trenérské sezoně 1995/1996 získal František Cipro se Slavií vytoužený titul. Ta ostatně tehdy, i díky předchozímu angažmá čechoamerického majitele Borise Korbela, tvořila základ Uhrinových vicemistrů Evropy 1996 z Anglie. 

Vždy jsem si pamatoval, že se Cipro narodil 13. dubna (1947), protože ve stejný den, ovšem o šestnáct let dříve, přišel na svět i můj otec. Když byl Cipro miminko, získala Slavia v roce 1947 naposledy titul. V komunistické éře to nešlo. Až zase v roce 1996. Po dlouhých 49 letech, s trenérem, který také zrovna slavil 49 let svého života. 

Velký slávista a všeuměl František Ringo Čech tehdy s patosem a nadsázkou, jak u něj bývá zvykem, pravil: „Až nyní, kdy Slavia konečně získala titul, můžeme říct, že naše sametová revoluce byla završena.“ 

Mistry ze Slavie pak osobně pozdravil i další slávista, prezident Václav Havel, který na slavnosti na pražském Žofíně prohodil nejprve pár vět právě s Ciprem. 

„Vím, co ten titul pro řadu generací slávistických fandů znamenal. Mě hlavně těšilo, že jsme na Spartu v roce 1996 získali náskok 21 bodů. Jinak jsem si ale vždycky víc cenil postupu do semifinále Poháru UEFA ve stejném roce. Měli jsme tehdy skvělé mužstvo, jedno z nejlepších v Evropě, klidně jsme ten Pohár UEFA mohli i vyhrát. Škoda, že se náš slávistický tým po ME v Anglii rozpadl, dokázal by ještě víc,“ vracel se rád do vzpomínek Cipro. 

Přesto ještě v roce 1997 vybojoval s oslabenou Slavií bez hvězd typu Poborského, Šmicera, Suchopárka či Bejbla i Český pohár. Až pak odešel zkusit trenérské angažmá do rakouského Innsbrucku.

Trenérem národního celku se nikdy nestal, byť by ho v této funkci jeho bývalý blšanský šéf Chvalovský moc rád viděl. 

Těch titulů mohlo a mělo být víc. Jenže...

Do Edenu se pak Cipro v trenérské roli ještě dvakrát vrátil – v roce 2010 už na tom byl klub ekonomicky špatně, ale v sezoně 1999/2000 mířil slávistický kouč se Slavií nejen do čtvrtfinále Poháru UEFA, kde byl zastaven až Leedsem United, ale také k dalšímu titulu. Nebýt velmi podivných věcí a „náhlé ztráty formy“ některých slávistických opor či reprezentantů, nejspíš by tento druhý titul i získal.

Ostatně František Cipro mohl a měl, ať už v roli sportovního ředitele či trenéra, těch prvenství slavit se Slavií víc. Měl smůlu, že tehdy ještě nebyl ve fotbale VAR a že proti němu tehdy stáli v „divokých„devadesátkách“ v řadách největšího konkurenta muži, kteří později skončili před soudem, ať už se jmenovali Petr Mach, Ivan Horník nebo Miroslav Pelta.

Přesto si sparťanských soupeřů Cipro vážil. S respektem mluvil třeba o Tomáši Řepkovi, jehož vedl v Českých Budějovicích, kde společně „na stará kolena“ zachránili ligu. Nebo se mu hrubě nelíbilo, když při jednom utkání Ligy mistrů diváci na Letné pískali na Horsta Siegla. „Jako by zapomněli, kolik toho Horst pro Spartu udělal,“ zlobil se slávistický kouč v září roku 1999.  

„Úplně jsme zblbli – průnikové přihrávky, represink...“

František Cipro nesnášel „učené“ fotbalové kecy různých trenérských rychlokvašek, které činy nahrazovali a stále nahrazují rádoby vědeckými termíny. „Vadí mi dnešní terminologie. Průnikové přihrávky, presink, represink. Úplně jsme zblbli. Nevím, jestli to zavedl Stramaccioni, ale najednou všichni mluví o šestce, ne o defenzivním štítu,“ zdravě se Cipro před nedávnem naštval v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes. A měl v tom mé plné pochopení a podporu. 

Sám byl coby právník vzdělaný a chytrý, ale nezneužíval to. Ctil a respektoval novináře, pouštěl je na tréninky, rád s nimi diskutoval, vyměňoval si s nimi názory. Hlavně si perfektně pamatoval, co kdo kdy a kde napsal, jako oživlý Google. A dovedl vám to s chutí připomenout, i když jste už na to dávno zapomněl. Zvlášť když se ukázalo, že pravdu měl on.

„Jó, to jste sice teď napsal, ale loni v září jste se ve Sportu pěkně sekl,“ rád si Cipro, ovšem v dobrém, přisadil. „A do které rubriky chcete slyšet můj názor? Jó, to je do té, co je až na páté straně vpravo dole. Nic moc, ale tak se ptejte.“  

A jako většina chlapů byl ješitný, i když docela roztomile. V deníku Sportu jsme uváděli sestavy se jmény hlavních trenérů. Začátkem mistrovské sezony 1995/1996 to Slavii ještě moc nešlo a Cipro se nás tehdy zeptal: „Proč v tom Sportu v těch sestavách píšete jenom ‚trenér František Cipro‘? My to ale s Pepíkem Pešicem děláme všechno spolu, napište tam teda raději František Cipro a Josef Pešice.“ Tak jsme jeho přání vyhověli. Slavia se pak stala slavně mistrem a Cipro se najednou zeptá: „Hele, proč vy píšete v tom Sportu ‚trenéři František Cipro a Josef Pešice‘? Tak jasně, všechno děláme spolu, ale tu hlavní zodpovědnost, tu mám já.“

Všímal si opravdu všeho, když byl třeba na rozhovoru na návštěvě v redakci Sportu, objevil na zdi nenápadný papír, kde bylo rozepsáno, kteří hráči se mohou dostat do prestižní Ideální jedenáctky deníku Sport a jaké známky k tomu musejí získat. To ho velmi zaujalo, protože ve hře v mistrovském roce 1996 byla téměř celá jeho Slavia. A když se v té sestavě objevili i fotbalisté jiných klubů, nezapomněl na to: „To jste některé slávisty museli v závěru dost řezat, abychom tam nebyli kompletní, že jo.“

Ovšem novinářské práce si Cipro vážil, ostatně i jeho syn František Cipro mladší, který se stal později šéfem agentury Prague City Tourism, vystudoval fakultu sociálních věd. 

Životní zklamání v odvetě play off LM s Doněckem

Největší fotbalové zklamání zažil Cipro na konci léta roku 2000 v odvetě play off Ligy mistrů se Šachtarem Doněck. S klubem, který už tehdy měl několikanásobně vyšší rozpočet a mířil mezi nejlepší evropské celky. A Slavia byla po ME 2000 opět oslabená o některé opory. Přesto díky Ivu Ulichovi  v Doněcku v prvním duelu vyhrála 1:0. 

Na Strahově to byla ještě v 90. minutě postupová plichta 0:0, Jiří Lerch navíc neproměnil vyloženou šanci. Anglický sudí nastavoval jen dvě minutky. 

Jenže… 

„V tom nastaveném čase jsme inkasovali, zápas šel do prodloužení, v něm jsme dostali druhý gól a s Ligou mistrů byl konec. Kdykoli si na to vzpomenu, tak mě zamrazí. Mám to pořád v sobě. Byli jsme krůček od postupu, chybělo asi třicet vteřin. Nikdy jsem se na to nepodíval ze záznamu, ani to nikdy nechci vidět. Byla to pro mě sportovní tragédie. Před lavičkou stálo třicet fotografů, byli připravení fotit oslavy, čekali... A najednou bum, fotografové zmizeli. Tribuna za mnou, která předtím křičela ‚Franta na hrad!‘, mi za chvíli nadávala,“ vzpomínal na nejhorší moment své trenérské kariéry František Cipro.

Trénoval i osetinského tygra

Poslední velký rozhovor pro magazín HATTRICK jsme spolu dělali v roce 2018  po MS v Rusku. Slávistická trenérská legenda tehdy mj. vyprávěla o tom, jak v Tirolu Innsbruck před pětadvaceti lety vedla brankáře Stanislava Čerčesova, před pěti roky úspěšného kouče ruského čtvrtfinálového zázraku: 

„Při našem společném pobytu v Innsbrucku byl Čerčesov velmi pracovitý, přidával si v tréninku, trenér brankářů si s ním také dost užil. Stanislav uměl ze svého angažmá v Drážďanech dobře německy, ale když jsme jezdívali na zápasy v autobuse, sedávali jsme se za sebou a já oprášil svou ruštinu. Říkal jsem mu v žertu: ‚Stany, ty jsi takový ruský mužik.‘ A on kroutil hlavou: ‚Já nejsem žádný ruský mužik, já jsem osetinský tygr!‘ Pocházel totiž z tohoto hrdého kavkazského národa. Opravdu si hodně věřil, ovšem velmi těžce se mu vytýkaly chyby. To vyloženě nesnášel. A velice těžce také nesl, když jsem ho dva tři zápasy nechal sedět na lavičce náhradníků.“

Vzpomínka U Žirafy

Čerčesov to Ciprovi jistě dávno odpustil, stejně jako my novináři jsme mu rádi odpouštěli jeho občasné výtky našich výtvorů. 

Vážil jsem si, když František Cipro přišel na autogramiádu knihy „Věčná Slavia“, na jejichž nových vydáních jsem se mohl po Vítězslavu Houškovi autorsky podílet. Před pěti lety jsem Ciprovi už páté vydání poslal na jih Čech do Hluboké nad Vltavou, kde v závěru svého života žil. Nové, šesté vydání jsem měl připravené na 13. dubna 2023 jako dárek k jeho 76. narozeninám. Už mu ho, bohužel, nepředám. 

Vím ovšem, že v Praze zprvu bydlel za zimním stadionem Slavie na rozhraní Vršovic a Strašnic v ulici V předpolí. V té ulici je i fotbalová hospoda, které se říká U Žirafy. Kdykoliv tam coby vršovicko-strašnický rodák zavítám, slibuji, že si na počest Františka Cipra, muže, který po dlouhých letech komunistického režimu vrátil Slavii titul, radost a hrdost, dám alespoň jedno točené.

Cipro zemřel v 75 letech po dlouhé nemoci. Na slávistickou legendu vzpomínají Fousek i Šilhavý...