Jak hráči City a Liverpoolu udělali z ligového zápasu umělecký zážitek

Fanoušci fotbalových týmů se zpravidla nervózně dívají na ručičku hodinek a tlačí ji směrem dopředu s vidinou brzkého konce utkání. Snad budu tlumočit pocity valné většiny nezúčastněných diváků, když prohlásím, že u nedělního šlágru Premier League si běžný fanoušek přál, aby tenhle krásný zápas nikdy neskončil. Když spolu poslední dobou hrají Manchester City a liverpoolský FC, má jejich střet automaticky nálepku “classic.” Je těžké dostát takto vysokým očekáváním, ale všem hráčům na Etihad Stadium se to beze zbytku podařilo. 

Rozluštění tajenky, kdo vyhraje asi nejlepší a zcela určitě nejlukrativnější ligu světa, jsme se neposunuli ani o milimetr. Můžeme se tak leda podepsat pod hodnocení Alana Shearera, že si ani jeden z týmů nezaslouží skončit na druhém místě. Bude to nakonec vážně nefér pocit, asi jako když grandslamové finále mezi Nadalem a Federerem dospělo do tie-breaku 5.setu, a člověku bylo poraženého až fyzicky líto. 

Měření sil mezi Citizens a Reds je fascinující i tím, že bychom oběma týmům bez váhání udělili “desítku” za nasazení, technický i umělecký dojem a přitom se bavíme o dvou odlišných přístupech. Guardiolův tým to na soupeře zkusil velmi účinně dlouhými diagonálními pasy za obranu a na své poměry větší přímočarostí “po kloppovsku.” “Ano, snažím se napodobovat ty nejlepší týmy, učím se,” uculoval se Pep Guardiola při odpovědi na otázku, jestli jeho svěřenci náhodou nehráli jako Liverpool. Soupeř z Merseyside byl jistě spokojen, že v půli prohrával jen o gól, a ve druhém dějství se znatelně zlepšil, když mu pomohl i superrychlý vyrovnávací Maného gól po Salahově přihrávce mající přesnost naprogramovaného laserového řezu.       

Kouzlo zápasu ale spočívalo i v omylnosti “členů orchestru.” Minely Sterlinga a Mahríze ve velkých šancích obnažily absenci někoho typu Kanea či Haalanda, zkrátka skvělého zakončovatele v dresu Citizens, který by za sezónu “uklízel” do branky takových 25 gólů. Liverpoolští by zase mohli Brazilci Fabinhovi vyčítat některé ztráty míče a Trentu Alexanderu-Arnoldovi zase “blikanec” při zachytávání Jesusova náběhu před druhou brankou.   

Přišlo mi, že všichni aktéři dechberoucího zápasu nesli v hlavách kvantum informací o tom, jak mají bránit svůj prostor, kdo na ně bude hrát, jak řešit kterou situaci, ale současně jim na jejich harddisku zůstával prostor na improvizaci, ba fantazii a to i v situacích, kdy jejich mužstvo čelilo nebezpečí. Vypadalo to, že i banální souboj na půli hřiště měl nějaký smysl, že se nic nedělo jen tak. Jestliže trenéři mívají někdy tendenci uklidňovat své svěřence slovy, že je to přece jenom fotbal, v neděli vpodvečer jsem se občas přistihl, že jde současně o koncert, ale taky o poměrně komplikovanou raketovou vědu. 

V památném zápase v sezóně 2018/2019 chybělo 11,7 milimetru, aby míč vykopávaný Johnem Stonesem překročil plným objemem brankovou čáru. I díky tomu fotbalisté City uštědřili Liverpoolu jedinou ligovou porážku v ročníku a získali za 98 bodů mistrovskou trofej. LFC zaostal o jediný bod, což je rozdíl, který ukazuje i současná ligová tabulka. Bude se situace z před tří let opakovat nebo se budou radovat na oplátku Kloppovi svěřenci o těch pár milimetrů, které odhalil VAR při ofsajdové brance Raheema Sterlinga?  

Tenisoví fandové se poplácávají po ramenou a blahopřejí si navzájem k tomu, že jim bylo dopřáno žít v době úchvatné rivality Federera, Nadala, Djokoviče a Murrayho. V případě soupeření LFC a City se mi dere na mysl něco velice podobného. Klopp s Guardiolou už vymýšlejí taktiku na sobotní repete ve Wembley, které hostí semifinále FA Cupu. Není vyloučena ani vyslovená třešnička na dortu v podobě vzájemného střetnutí ve finále Ligy mistrů. 

Jiří Hošek - novinář a bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Londýně, který se dlouhodobě zajímá o Premier League