Macek z Lugana o možném budoucím návratu domů: Mám to v hlavě, jednou bych si za Zlín chtěl zahrát

Lugano se už pár let pohybuje v horních patrech švýcarské ligy, loni nakouklo do evropských pohárů, ale až v aktuální sezoně atakuje ty nejvyšší mety. Zejména na jaře je Roman Macek jednou z ústředních postav týmu. Ač střídá pozice, pravidelně nastupuje v základní sestavě a od ledna v lize nasbíral pět gólových asistencí.

 "Tím, že je to po skoro celém jednom roce, co jsem nehrál, tak si toho vážím dvakrát tolik. A samozřejmě i pro klub je to krásná sezona, asi nejlepší od doby, co se vrátil do ligy. Bojujeme o Ligu mistrů a znovu budeme hrát finále poháru," vypráví středopolař, kterého do města na italských hranicích přivedl z Juventusu před čtyřmi lety tehdejší sportovní ředitel Giovanni Manna.

V Luganu jste čtvrtým rokem, považujete ho už za svůj domov? 

"Už asi ano, i když jsem opravdu spoustu času kvůli léčbě trávil jinde, ať už v Turíně, nebo v Praze. Poslední rok nebo dva, co jsem tady, už beru Lugano jako svůj domov. Ale jinak se Švýcarskem nemá moc společného, mluví se tu skoro jen italsky, takže změna to byla minimální. Navíc mně se italský životní styl a mentalita opravdu zamlouvá."

Vybavíte si zlomový moment, kdy se z těžkého období všechno otočilo do pozitivna? 

"Já jsem tu dvě nebo tři sezony paběrkoval kvůli zraněním a když přišlo nové vedení, už jsem byl vlastně na odchodu. Jenže jsem se v tréninku zranil a v období, kdy jsem se uzdravoval, jsem si zřejmě v očích vedení vybudoval respekt. Chodil jsem do kabiny, pomáhal týmu a mladým hráčům i mimo hřiště. Když pak přišla spousta nových fotbalistů, tak jsem se stal zástupcem té původní týmové kultury. Je to zvláštní. Ani dřív, kdy kádr nebyl tak kvalitní, jsem neměl tolik prostoru na hřišti. A nyní v nejsilnějším Luganu, co kdy bylo, nastupuju pravidelně. Teď vidím, že i ze špatných chvil se dá vytěžit něco pozitivního. Po takovém zranění má málokdo tak velké vytížení. Teď už by to chtělo jen dát i nějaký ten gól."

V týmu je spousta národností, hráči z Argentiny, Uruguaye, Alžírska, Ekvádoru. Jak se v kabině mluví?

"Ono je to podle toho, jak se sejde tým. Ale letos se v kabině mluví německy, i kvůli vedení a trenérům. Jenže ve Švýcarsku to vlastně není problém pro nikoho. Lidé tu ovládají italštinu, francouzštinu i němčinu, až jim to závidím. Na hřišti ale samozřejmě zní i angličtina a italština."

Jak žije tým mimo stadion? 

"Musím říct, že dřív to bylo víc rodinné. Šéf klubu byl jeden člověk z Lugana, byla to hodně domácká atmosféra, žilo to hodně i mimo kabinu. Teď se to změnilo, protože nás koupili majitelé Chicaga Fire a máme v týmu o dost více cizinců. Je to podobné, co jsem zažil v Juventusu, kde se dotrénovalo a každý zmizel domů nebo za svými aktivitami. Ale vztahy máme hodně kvalitní, to je vidět i na výsledcích."

Jsou od nového vedení cítit vyšší ambice?

"Jednoznačně se změnilo myšlení a mentalita. Ambice a očekávání jsou vysoké. Klub přivedl fotbalisty, které si dřív ani nemohl dovolit, vykoupil hráče z Wolfsburgu nebo dovedl kluky z Bayernu. Dnes je to klub, který už má projekt nového stadionu a chce v budoucnu pravidelně hrát evropské poháry. Že se to daří už teď, je možná překvapení. Cíl byl dostat se do finále poháru, ale nečekalo se, že hned po přestavbě budeme hrát takhle vysoko."

Po spojení s Chicagem se možná nabízí i možnost jít hrát do MLS. Neuvažoval jste o tom?

"Když přišlo nové vedení, tak sice říkali, že nechtějí přehazovat hráče tam a zpět, ale pár příkladů, kdy si týmy vyšly vstříc, tu máme. Chyběly nám kraje obrany a Chicagu zase chyběla křídla, tak se dva kluci vyměnili. Ale taky tu máme Ignacia Alisedu, který přišel do Chicaga za velké peníze a neprosadil se, a tak to šel zkusit do Evropy. Rok se trápil, ale teď je tahounem celého týmu. Myslím, že pro některé hráče může být MLS zajímavé lákadlo, ta liga je specifická. Ale pořád myslím, že v Evropě jsme fotbalově trochu dál."

Dnes nastupujete s číslem 77, to je v současnosti docela módní fotbalové číslo…

"Odmala jsem hrál se sedmičkou, dokonce i v mládeži v Juventusu jsem měl štěstí, že mi náhodně přistála. Když jsem pak absolvoval přípravu s A-týmem Juventusu, bylo náročné vzít si číslo 7. V Luganu asi ani obsazené nebylo, ale vzal jsem si 77, abych udělal změnu a třeba se k sedmičce i vrátím. Ale je pravda, že teď je to i díky Brozovičovi nebo Kvaracchelijovi docela populární číslo. (směje se)"

Kvaracchelija dovedl Neapol k titulu. Sledujete pořád Serii A? Myslíte, že jde italský fotbal po letech zase nahoru?

"Mají teď tři týmy ve finále evropských pohárů, ale víme všichni, jak je to záludné. Jestli se síla italského fotbalu vrací, to říct neumím. Myslím, že letos se to všechno sešlo, ale samozřejmě pro ligu je to dobrá vizitka. Jen škoda, že Neapol v Evropě vypadla tak brzy. Hráli nejlepší fotbal, měli nejlepší individuality. Uvidíme, jak to bude vypadat za rok, jestli ty výsledky Itálie potvrdí. Pořád si ale myslím, že je to o tom, aby hvězdní hráči začali chodit i do Itálie a ne jen do Anglie."

Jak dnes vlastně vzpomínáte na dobu strávenou v Juventusu?

"Je to paradoxní, když jsem tam odcházel, tak jsem mu vlastně nefandil (směje se). Jenže českého kluka to tam stejně táhne a když se pak člověk stane součástí toho prostředí, tak se nedá nic jiného, než se stát i fanouškem. Všechno tam pro mě bylo pozitivní a dodnes mám pořád možnost jezdit tam na fotbaly."

Juventus letos zůstane bez trofeje. Jak vnímáte současné dění v klubu? 

"Jeho sezona je hodně zvláštní. Možná se to dá ještě zachránit, když se kvalifikuje do Ligy mistrů, ale i tak v budoucnu čeká klub spousta práce. Bude potřeba spousta věcí změnit, dát tomu zase řád. A doufám, že zase uvidíme hráče, kteří mají kvality Juventusu. Prostě hvězdy, ty mi tam teď chybí."

Když mluvíte o hvězdách, co si myslíte o odchodu Cristiana Ronalda do Saúdské Arábie? Vy jste se s ním právě v Juventusu potkával...

"Mě to docela zklamalo, i když samozřejmě neznáme detaily. Měl zůstat v Evropě. Pořád si myslím, že může hrát na špičce v dobré soutěži i v Lize mistrů. I návrat do Sportingu Lisabon mi dával větší smysl. Vypadá to ale, že teď je to cesta nejen pro něj, ale i pro další hvězdné hráče."

Nejde se nezeptat na Zlín. Klub, který vás vychoval, je teď blízko sestupu…

"Vždycky jsem Zlín sledoval, ale je fakt, že jak se hraje o záchranu, tak to sleduju dvakrát víc. Čtu, dívám se, fandím.  Nevypadá to dobře a nedělá mi to radost…"

Nepřemýšlel jste, že byste se do Zlína někdy vrátil? Nikdy jste za něj vlastně nehrál.

"To je pravda, ligu jsem tam nikdy nehrál. Bylo mi 16 let, když jsem odcházel do Itálie. Nikdy mi tam nic nechybělo, spíš naopak. Připravil mě a poslal rovnou ven do velkého fotbalu. Je to jedna z těch věcí, které mám v hlavě. Jednou bych si za Zlín chtěl zahrát."