Nejstarší slavný fanda Slavie Jan Kačer: Teď hrajeme špatně, některé sestavy se Trpišovskému nepovedly

Hrál jste fotbal za nějaké mužstvo?

Za Sokol Holice. Nastupovat v dresu byla nádhera. 

Předpokládám, že jste jako většina tehdejších kluků využil každé volné chvíle k čutání do balónu.

Fotbal jsem miloval a hrál jsem ho od dvou hodin odpoledne do půlnoci, protože jsme kopali u kostela, kde byla lampa, takže jsme hráli do úplnýho zmaru. 

Věděla maminka, kde vás má hledat?

Maminka o mě neměla starost, a že jsem byl hrát, poznala podle mých rozbitých nohou. 

Jaký jste byl hráč?

Sice trochu pomalejší, ale dával jsem hodně branek. 

Dnes by komentátoři řekli, že jste byl „gólový“. 

Jednou jsem seděl na nějakým srazu reprezentace, kde se objevili noví adepti a jakýsi fotbalový odborník na jednoho ukázal a povídal: „Támhleten je fotbalovej. Ten je gólovej.“ A skutečně se z něj stal časem jeden z našich nejslavnějších střelců Tomáš Skuhravý, který zářil i v Itálii (za FC Janov dal ve 164 zápasech 57 branek a vysloužil si přezdívku „Bomber“; na MS 1990 byl s pěti brankami druhý nejlepší střelec; se 133 góly je členem Klubu ligových kanonýrů – pozn. aut.). 

Jak to ten odborník poznal? Nevím, v čem byl Skuhravý na první pohled jiný, ale vzpomínám si na naše tréninky, kdy nám všichni kladli na srdce to samý: „Sklop při střelbě nárt, aby to neletělo nahoru. Hlavně tref bránu. Ono se to třeba nějak odrazí do sítě.“ Když se koukám na fotbal teď, tak devadesát procent českých hráčů branku překopne. Tomu nerozumím. Mě to učili od dětství, tak jsem se při střelbě všelijak kroutil, ale vždycky jsem ji nějak trefil. 

Takže jste byl útočník?

Levá spojka. Ale potom jsem přešel na českou házenou. Taky v Holicích. Hráli tam Kukleny, Moravany, Roveň, Dašice, byl to takový venkovský sport. Ale hezký. Branky byly užší a vyšší než v mezinárodní házené, mohlo se takzvaně „do brambor“ (do brankoviště) a při sedmičce stál vedle gólmana ještě další hráč, takže jste těžko hledal skulinu. 

Dával jste góly i v házené?

Tolik jako ve fotbale ne. Můj o deset let starší brácha se na mě vytahoval, a když šel jednou kolem hřiště s nějakou krasavicí – on byl hezkej člověk a chodil se všema holkama v Holicích – periferně jsem ho zahlédl, vtom jsem dostal nahrávku a prásk – dal jsem gól. Od toho okamžiku mě začal jakž takž brát. 

Byl váš bratr také slávista?

Můj brácha byl sparťan, zatímco já, hned jak jsem se dostal poprvé do Prahy, jsem šel do Edenu. Stará, dřevěná tribuna, zázrak. Když jsem přišel do Národního divadla, vyhledal mě mistr Růžek: „Kačere, vybíráme peníze na hráče,“ už si nevzpomenu, jak se jmenoval. Vybrali jsme padesát tisíc a koupili jsme ho. Růžek byl tenkrát předseda. 

Spousta tehdejších herců byli slávisti.

To jo, třeba Pivec. Jednou bylo na tribuně pět tisíc lidí, já jsem procházel dole pod ní a vtom slyším hlas: „Pane režisére,“ přeřval celý stadion, „nazdáááár,“ nadšeně mi kynul. To jsou krásný zážitky. Teď už jsem skoro nejstarší fanda Slavie. Je to smutný.  

Jak se díváte na úspěchy svého mužstva?

Když se začala Slavia prosazovat, zavedla, že se musí chodit do VIP ve společenským oblečení, abychom byli jako Barcelona. To mě dojímá.

Na stadionu máte čestné místo.

Mám tam ceduličku, takže vím, kde můžu sedět, a koukám kolem sebe na samý slavný jména. Všichni jsou strašně mladý, já jsem starej, ale mám výhodu, že vždycky trefím výsledek, protože to beru psychologicky. 

Jak to myslíte?

Koukám, jak hrajou a říkám si: Tenhle je dneska nějakej lepší – aha, on má narozeniny. A támhletomu se narodilo dítě. To všechno se na fotbale pozná. V dobrým i špatným. Proč nehraje Olayinka? Jo, on se oženil, tak nemá na fotbal myšlenky. Proč ho teda posílají na hřiště a nepustí tam radši toho druhýho? Jo, on už chce bejt slavnej. Rád by hrál v Anglii. Jenže oni mu tím pádem nenahrajou. A když mu nenahrajou, tak je holt nahranej. To všechno se dozvíte. Mě berou jako starou školu, trošku jako jedovatej hříbek, ale když můžu, tak tam jdu. 

Dělá vám Slavia radost?

Teď hrajeme špatně. Dokonce si myslím, že se Trpišovskýmu některý sestavy moc nepovedly. 

Kdy to začalo?

Když nám odsoudili Kúdelu. Ten byl bezvadnej. Celá obrana se zhroutila, nikdo jinej neumí tak nahrát, jako on. A pak úplně odešla pravá strana. Hrozně mě urazila výše jeho trestu – deset zápasů! Potom se zranil výbornej středopolař Provod. Traoré umí odebrat balon, ale neumí ho nahrát. Ale tohle oni všechno vědí.

Bavil jste se někdy s trenérem Trpišovským?

Ne. Já si kecám jen pro sebe.  

Vedle koho tam sedáváte?

Chodí tam Franta Ringo Čech a další. Jenže když o něco jde, tak zjišťuju, že fotbalu moc nerozumějí. Já si sedím stranou a myslím si svý. Víte, co mám rád? Zelenej trávník. Líbí se mi ta barva. I vůně trávy. A taky mám rád soutěživost. 

Vy sám jste býval soutěživý?

Ve fotbale bych byl soutěživej docela rád. Profesně jsem asi do jistý míry taky musel bejt. Jinak by to nešlo. Ale nikdy jsem nebyl žádnej šéf a nikdy jsem neměl žádnou funkci. 

Jaký máte nejsilnější fotbalový zážitek?

Když jsem byl ve Wembley a loučila se slavná anglická jedenáctka, která předtím vyhrála mistrovství světa. Bráchové Charltonové a spol. a proti nim hrál Breitner a další. Jen nevím, kterej to byl rok. Na stadionu bylo sto deset tisíc lidí! Já jsem si zjistil, že corner je roh, hand ruka, a že vlastně umím anglicky, tak jsem s nimi řval a byl to můj největší fotbalový zážitek v životě. Jednak proto, že jsem se tam vůbec dostal a pak, jak krásně Angličani hráli a fandili. To bylo těsně předtím, než mi začali bejt protivný. Skončilo to 3:3. 

Kdy vám bylo se Slavií naopak nejhůř?

Když jsem tady měl zeťáka, báječnýho kluka, šli jsme spolu na fotbal a Slavia prohrála 0:7 (v roce 2017 s Teplicemi – pozn. aut.). To byla největší hanba mýho života. On mi to s takovou zvláštní diskrétností nikdy nepřipomněl, ale už se mnou na fotbal nešel. Zatímco já jsem tam chodil, i když se na to nedalo koukat. Furt. Jediný období, kdy jsem tam nemusel, bylo, když Slavia spadla do druhý ligy.

A kdy vám bylo se Slavií nejlíp?

Teď. Podle mě je to díky trenéru Trpišovskýmu. Když tu byl druhou sezonu, tak jsme hráli nejlepší fotbal. 

Máte nějakého oblíbeného hráče?

Měl jsem rád Vlčka, kterej hrál inteligentně. Vždycky jsem někoho měl.

A teď?

Coufala, ale ten hraje v Anglii. To je poctivec, kterej by nechal na hřišti plíce. Já se na něj strašně rád koukám. Teď dal Souček hned v prvním zápase West Hamu gól, tak jsem měl radost. 

Líbí se vám?

Já mám pocit, že to všichni Angličani uměj, jenom ti dva Češi moc ne. Souček tam celej zápas chodí a já si říkám, ježíšmarja, za co mu dali tu cenu? On se tak divně klátí a pak se najednou trefí. Coufal je řízek a krásně centruje. Angličani jsou individuálně lepší, ale týmově je Souček skvělej. Akorát nevím, čím. Možná je lidštější než oni. 

Co byste ještě chtěl s fotbalem zažít?

Nejsem jako Nohavica, kterej zpívá, že by chtěl s Baníkem porazit Barcelonu, i když je to pěkná myšlenka. Já chodím na fotbal rád.

Popisek pod foto: Jan Kačer (vlevo) s autorem interview pro HATTRICK Vaškem Vašákem.