Rasistické urážky slyším každý druhý zápas, tvrdí bouřlivák z Prahy. Pivo mu chutnalo i před zápasem

Když nedávno vyfasoval trenér pražské Dukly Petr Rada trest zastavení činnosti na osm měsíců za své výroky vůči kouči Zbrojovky Brno Tomáši Poláchovi, bylo z toho velké haló. Leo Bužík ale přiznává, že v nižších soutěžích si své vyslechne něco podobného v každém druhém utkání. „Od diváků to není, ale od protihráčů? Každý druhý zápas,“ vykládá.

Jak už bylo řečeno, pro horkokrevného hráče je složité tyhle věci překousnout. „Největší průšvih byl asi v Motorletu. Tam mi jeden týpek řekl něco rasistickýho, tak jsem se otočil a dal mu facku,“ vzpomíná Bužík na událost z doby, kdy hrál v dorostu. Sám dostal červenou kartu a stopku na šest zápasů. „Takového hráče se zeptám, jestli bude takhle hrdinu dělat i po zápase, ale zatím se mi ještě nikdo nepostavil,“ říká chlapík, který se živí jako stěhovák a odmala trénoval thajský box.

A co ve vlastním týmu? Tam se nic podobného nekoná. „Jasně, někdy řeknou z legrace nazdar cikáne, ale tím to končí,“ prozradí Bužík.

I když je teď daleko starší, pořád má problém krotit v takové chvíli emoce. „Jsem prostě taková hlava…,“ přiznává. V drtivé většině případů už ale ví, že nemá cenu dávat soupeři pěstí. „Počkám si, až dostane balon a vezmu ho přes párky. V tom jsem chytřejší,“ tvrdí s tím, že mu trenéři dokola říkají, ať nedělá blbosti, i když ho soupeři budou provokovat.

Ne vždy se to daří a Bužík si prohlédne zblízka červenou kartu. Sám tvrdí, že do deseti se v kariéře ještě vejde. Poslední vyloučení navíc bylo za to, že se zastal spoluhráče. „Jsem prostě takový,“ pokrčí rameny hráč, který může hrát na stoperu i v útoku. Na podzim dal za čtyři zápasy devět gólů, sedm zápasů nehrál kvůli zranění. Za radotínské áčko si zahrál v patnácti letech.

Sám do kamer klidně přizná, že nebyl žádný svatoušek a beránek. Majitelé klubu mu v těžkých chvílích pomohli, když třeba bydlel v areálu klubu. Tuhle etapu už ale nechal za sebou a žije s přítelkyní na druhé straně Prahy. „Fakt jsem po práci unavenej. Od června do listopadu se makalo každý den třeba do pěti odpoledne, stěhuješ věci třeba do čtvrtého patra bez výtahu. Když pak mám jet na trénink, tak to nedám, abych tam pak poslouchal, že málo běhám,“ přiznává s tím, že v soubojích je po takové porci dřiny určitě silnější.

V Radotíně si zahrál v minulosti třetí ligu. Tvrdí, že to pro něj neznamenalo problém. „Nebyl to skok. Je to jen fyzička, souboje, nákopy. Tam není fotbalovost. Ale když jsem pak šel hrát za béčko A třídu, měl jsem fyzičku jako prase, takovou už nikdy nebudu mít,“ hlásí. Fotbalové geny asi zdědil po tátovi, který hrál na Slovensku za Zlaté Moravce tehdejší druhou ligu. Fotbalový svéráz se nebojí přiznat, že si v minulých letech užíval života a holdoval i alkoholu. „Stalo se, že jsem chodil do hospody před zápasem i po zápase. Před utkáním jsem byl někde celou noc a pak šel rovnou na zápas. Trenéři mi ale někdy říkal, ať chodím chlastat, byl jsem lepší, všechno mi bylo jedno,“ vzpomíná. I teď si třeba zajde na tři piva, ale po náročné práci pak spěchá domů, aby si odpočinul.

Někdy i zalituje, že to v kariéře nedotáhl výš. „Když dneska nemáš známosti nedostaneš se nikam. Vidíte první ligu, co to jako je? To někdy není fotbal,“ zabručí. Věří, že kdyby potrénoval, mohl by druhou ligu nebo ČFL hrát. „Ale už nechci,“ tvrdí. „Pos..l jsem si to sám. Chodil jsem chlastat, začal kouřit, měl holku. Někdy toho lituju,“ dodává.

Už v šestnácti letech si zahrál v MOL Cupu proti Hradci Králové. V kabině slyšel, jak tehdejší trenér David Jarolím vyčítá jeho spoluhráčům, jak je možné, že Bužík motá hlavy soupeřům a nikdo se nepřidá… Proč to tedy nedotáhl opravdu výš? Mohla za to i láska k pivu.

„Jednou jsme měli hrát proti Vltavínu a já měl být v základní sestavě. Jenže jsem se ožral a přišel na sraz o deset minut později. Tak mě seřvali. Na hřiště mě dal trenér Pařízek v 87. minutě a za dvě minuty jsem šel dolů. Tam jsem si řekl, je konec,“ líčí Bužík a vysloví myšlenku, že každý trenér má v týmu své koně a také svého neoblíbence.

Sám už také, když mu to pracovní vytížení dovolí, naskakuje do fotbalu jako trenér. „Baví mě to, ale zase jsou tam šílené věci. Čtrnáctiletý kluk ti tam řekne ty ču…u, nebo přijde tak sedmnáctiletý rozhodčí a směje se ti do ksichtu, to je něco pro mě,“ přiznává Bužík, že pak je těžké se v takové chvíli ukrotit.