Úhoř z Paraguaye. Kdo je zázrak Newcastlu Miguel Almirón? Čtěte v Hattricku

Říkali mu úhoř. La Anguila. Ale mladý Miguel neměl svou nelichotivou přezdívku moc rád. K Radamelu „Tygrovi“ Falcaovi nebo Arturu „Piraňovi“ Vidalovi, ke kterým vzhlížel, když vyrůstal, měl slizký úhoř sakra daleko.

Když tedy Almirón opouštěl Cerro Porteno, svůj první profesionální klub, nechal v něm i svou přezdívku, ale to nejlepší z úhoře si vzal s sebou. Inteligenci, obratnost a nepolapitelnost, s kterou brzy navzdory všem předpokladům ohromil celou Anglii.

Sedmimilionová Paraguay není zrovna fotbalovou zemí. Alespoň tedy ne „exportně orientovanou“. Mezi lety 1998 a 2010 sice čtyřikrát v řadě nechyběla na světovém šampionátu a v Jižní Africe to zázračně dotáhla až do čtvrtfinále, dvakrát dokonce vyhrála Copa Ameriku (1953 a 1979) a fotbal je samozřejmě nejpopulárnějším sportem v zemi, ale v žebříčku FIFA je až osm míst za Českem a upřímně: kolik znáte Paraguayců?

Jednoho, dva, tři? Možná legendárního brankáře Josého Luise Chilaverta, jenž z přímých kopů nasázel přes padesát gólů a je jedním ze tří gólmanů, kterým se povedlo nasázet hattrick. Pak snad Roqueho Santa Cruze, nejlepšího střelce paraguayského nároďáku, jenž na počátku tisíciletí pálil i za Bayern Mnichov nebo Manchester City, a pak možná Miguela Almiróna, nejdražšího hráče v historii MLS.

V pětce nejlepších evropských lig aktuálně napočítáte jen další čtyři. Julia Encise z Brightonu, Omara Aldereta z Getafe, Santiaga Arzamendia z Cádizu a Diega Gonzáleze z Lazia. Ale nepostradatelný pro svůj klub není ani jeden.

Dlouho to přitom vypadalo, že postradatelný bude i Miguel Almirón, jenž vyrůstal v přelidněné čtvrti San Pablo v Asunciónu, hlavním městě Paraguaye. Jeho otec tam pracoval jako strážný a matka dělala u pokladny v supermarketu, kde Miguel sbíral vozíky, aby si vydělal na „tramvajenku“ a mohl jezdit na tréninky. Samozřejmě autobusem.

Kvůli hubené postavě ho ale nejenže překřtili na Úhoře, ale navíc odmítli v největším paraguayském klubu Club Nacional, takže první fotbalové krůčky dělal v třetiligovém Club 3 de Noviembre, který sídlil naproti jeho základní škole.

V Paraguayi to mají „měšťáci“ jako Miguel těžší. Špičkoví fotbalisté tam tradičně pocházejí z venkova, kde si je brzy vytipují skauti a přivedou do města, aby je mohli rozvíjet. Miguela nikdo nevytipoval, a tak za peníze, které mu půjčili strýcové, jezdil po městě na testy a tréninky a snažil se dokázat, že jeho schopnosti převažují nad jeho rozměry. A jednoho dne se mu to povedlo. Ve čtrnácti letech se konečně „vetřel“ do akademie čtyřiatřicetinásobného mistra Paraguaye Cerro Porteño – lidového klubu z dělnické čtvrti Barrio Obrero, jehož největším rivalem je nejúspěšnější klub v zemi Club Olimpia, jenž má ještě o dvanáct mistrovských titulů víc.

Drtivá většina Paraguayců (podle odhadů více než devadesát procent) fandí právě jednomu z těchto dvou klubů. Cerro si sice nikdy nezahrálo finále kontinentálního poháru, ale jeho stadion La Olla je největším a nejkrásnějším v zemi.

Nechybělo ale mnoho a Miguel si na něm nikdy nemusel zahrát. „Byl moc hubený,“ vzpomíná jeho mládežnický trenér Hernan Acuna. „V paraguayském fotbale dostáváte spoustu úderů, neustále jste v souboji a na to zkrátka musíte mít postavu.“ Tu ale Miguel neměl a několikrát kvůli tomu byl na kraji propuštění. V kategorii do patnácti let a následně i u týmu do šestnácti let prakticky vůbec nenastupoval.

„Když se ale dostal do sedmnáctky, kde jsem byl technickým ředitelem, koordinátor se mě zeptal, jestli ho využiju, a já řekl, že ano, tak zůstal,“ říká Acuna, jenž mu prý dal pět zápasů, během kterých se musel ukázat. V systému 4-2-3-1 jej postavil pod hrot jako tzv. „enganche“ a žasl.

„Sice byl hubený, ale přesto ho nikdo nedokázal dostat. V běhu neustále měnil směr, byl nepolapitelný. Rozený driblér, odvážný a rychlý, propojoval střed pole s útokem,“ vzpomíná kouč, jenž z něho ihned udělal kapitána a o několik týdnů později byl mladý Miguel povolán do paraguayské juniorské reprezentace, s kterou o rok později odjel na mistrovství světa hráčů do dvaceti let, a po návratu už byl konečně pozván do prvního týmu Cerra.

Ani tam to ale neměl vůbec jednoduché. Že by Miguel od dorostu něco přibral, se úplně říct nedalo, a navíc se v dospělém fotbale naplno projevilo, že vlastně není úplně „paraguayským“ fotbalistou.

V Paraguayi se hodně brání, týmy hrají v bloku a čekají na protiútoky. Říká se, že zápasy tam vyhrává „centr, hlava, gól“ a to není úplně styl, který by Almirónovi vyhovoval. Pokud tady cítíte lehkou podobnost s českou ligou (soubojovost, blok, brejky, centry a zavřené dveře pro drobné technické fotbalisty), čtěte dál.

Acuna se domnívá, že za tímhle neradostným „nastavením“ paraguayského fotbalu, jehož přímým následkem byl nedostatek kreativních a technicky vybavených fotbalistů, stála mizerná kvalita hřišť, na kterých se zkrátka nevyplatilo hrát na umělecký dojem.

Úspěch na nich slavila fyzická síla a jednoduchý styl á la „prostě to doneste do branky“. Ale na rozdíl od české fotbalové asociace se s tím ta paraguayská rozhodla něco udělat. Stačilo, aby tamní reprezentace v roce 2014 POPRVÉ nepostoupila na světový šampionát (ne čtyřikrát v řadě, ale poprvé po čtyřech účastech) a už se měnila pravidla.

Nově musel každý klub v nejvyšší soutěži nastoupit ke každému zápasu s alespoň jedním domácím fotbalistou mladším dvaceti let v základní sestavě. A tak dostal konečně šanci i do té doby nehrající Miguel Almirón.

Vedlejším efektem toho, když musí všichni každý rok vytáhnout z mládeže jednoho borce, je nejen to, že se trochu zvedne technická úroveň ligy, ale i to, že „áčko“ začne víc naslouchat mládežnickým trenérům, kteří…

Celý příběh nejlepšího fotbality Paraguaye najdete v březnovém čísle časopisu HATTRICK s Cristianem Ronaldem na titulní straně, které je právě teď na stáncích.