Život po kariéře? Poslední měsíc to skoro vypadá, jako bych chodil do práce, říká Dočkal

O životě bez fotbalu

"Když jsem končil s fotbalem, nevěděl jsem přesně, co to se mnou udělá, jaký bude ten nový život. To si člověk naplánovat nemůže. Často se mě tehdy lidé ptali, jaké mám plány a co chci dělat, ale já to neměl rozmyšlené na 10 let dopředu. Věděl jsem jen, že chci z fotbalu odejít, žít nějakou dobu jinak a mít čas na jiné věci. A pak pozorovat sám na sobě, co mi vyhovuje, co mě baví a jaké se otevírají nové možnosti.

Mám tu výhodu, že se můžu rozhodovat podle toho, jak se při tom cítím. A tu svobodu si nechci vzít tím, že se někde zavážu a budu mít povinnost něco dělat, a lidé budou hodnotit, jestli to dělám dobře. Zatím mi tenhle způsob života velmi vyhovuje. Neumím ale říct, jak to bude v budoucnu. Život se pořád mění a za rok tady můžeme sedět a budu mluvit úplně jinak. Ale teď to mám takhle."

O změnách po konci kariéry

"Já jsem si zvykl docela rychle a vlastně jsem se na to i těšil. Ke konci kariéry jsem cítil, že mi některé věci začínají vadit – třeba striktní režim. Hotel, program, čekání, až mi někdo řekne, kdy se mám projít, najíst, hrát. Někomu to začne vadit dřív, někomu nikdy. Já jsem si často říkal: 'Je mi 23 a žiju takhle už od dětství. Dospělý člověk přece takhle nežije.' Měl jsem pocit, že mi život trochu utíká. Těšil jsem se, že tohle skončí, ale zároveň chápu, že to není pro každého jednoduché. Hodně kluků má ten přechod složitější – najednou jsou doma každý den, řeší běžné věci, děti, rutinu.

Dříve člověk odjížděl, těšil se domů, měl na rodinu víc energie. Teď je to intenzivnější. Děti mají spoustu otázek, je to někdy únavné. Ale to je můj problém, moje nastavení, se kterým musím pracovat. Myslím si, že se o tom moc nemluví, ale spousta sportovců má po konci kariéry reálný problém – úplně se jim změní režim a často vlastně nevědí, co s tím. Necítí se v tom dobře a hledají nějaký únik. Často mi přišlo, že zůstávali u fotbalu ne proto, že by chtěli, ale protože to byla jediná známá věc. A taky možnost, jak nemuset být pořád doma.

Já to mám jinak. Když cítím, že potřebuju vypadnout, naplánuju si padelový víkend ve Španělsku s kamarády, ale necítím kvůli tomu potřebu vracet se do fotbalu. Ten režim, ten stereotyp… zatím si neumím představit, že bych do toho znovu naskočil. Ty víkendy, ten kolotoč – je to náročné. Přitom jsem nikdy neměl pocit, že bych rodinu kvůli fotbalu nějak ochuzoval. Říkal jsem si – dobře, o víkendu jsem pryč, ale během týdne jsem ve dvě doma. Spousta lidí má práci od rána do večera a děti vidí večer před spaním. Já jsem s nimi mohl být každý den. Ale teď si zase užívám, že ten režim nemám vůbec, že si to můžu řídit sám a nemusím nikde být."

O tom, jak teď vypadá jeho den

"Když jsem končil s fotbalem, už jsem věděl o projektu, kterému se budu věnovat, a trávil jsem s ním různě času podle toho, v jaké fázi zrovna byl a jak moc mě potřeboval. Jde o health club, kde chci pomáhat sportovcům a otevřít ho i běžným lidem. Teď poslední měsíc to skoro vypadá, jako bych chodil do práce – trávím tam hodně času. Z dlouhodobého hlediska je to ale spíš mix – věnuju se sportu, rodině, cestování a tomuhle projektu. V něm jsme si nastavili nějakou filozofii a cíl, a teď je důležité to držet a nesejít z cesty. Takže jsou období, kdy mě to potřebuje víc, a jindy zase skoro vůbec."

O vývoji světa

"Musím říct, že mám z doby, ve které žijeme, docela rozpačitý pocit. Přijde mi to jako dost nestabilní období. Já jsem obecně spíš optimista – dokud není něco definitivně špatně, pořád věřím, že se to může zlomit k lepšímu. Možná někdy až naivně. Ale když těch 'rozbušek' po světě přibývá, a to na různých úrovních, tak riziko, že se to celý zvrtne, logicky roste. Nežiju ale v nějaké depresi, neusínám večer s hlavou plnou katastrofických scénářů.

Mám pocit, že spoustu věcí stejně neovlivním. To minimum, co jako občané můžeme dělat, je jít k volbám a snažit se, aby nás zastupovali lidi, kterým věříme. Jinak nezbývá než doufat, že se to nevyvine úplně špatně. Obecně ale mám čím dál víc věcí, ze kterých nemám radost – ať už je to směr, kterým se ubírá technologický vývoj, nebo třeba způsob, jakým fungují sociální sítě. Chápu, že je to něco, co nezastavíme, že je to cesta, kterou se lidstvo vydalo. Ale za mě ty rizika často převažují nad benefity."

O tom, jestli by opustil Česko

"Cítím se tady spokojeně a moc si neumím představit situaci, kdy bych se rozhodl jen tak sbalit kufry a odjet, kdyby třeba byla potřeba obrana naší země. Je to složité téma, protože bych chtěl, aby moje rodina byla v bezpečí, ale kdybych se s tím vypořádal tak, že bych prostě utekl někam, kde by mi bylo líp, asi by se mi s tím žilo těžko. Nevím, jestli by to bylo příkladné, zejména pro moje děti a jejich vnímání hodnot, které tady máme. Dokud se v té situaci nikdo neocitne, těžko říct, ale určitě si neumím představit, že bych natrvalo opustil Českou republiku.

Umím si představit, že třeba později budu trávit větší část roku někde v teple, ve Španělsku nebo tak, ale že bych přetrhal vazby a odstřihl se od naší země úplně, to mi moc nejde do hlavy. Navíc jak se svět rychle mění, je těžký předvídat, co se bude dít. Ale pravda je, že když byly prezidentské volby, tak jsem si chvíli říkal, že kdyby měl být prezidentem Andrej Babiš, tak bych se asi styděl, a přemýšlel bych o tom hodně vážně."

O angažmá v Číně

"Dnes bych se na to asi díval trochu jinak než tehdy. V době, kdy jsem tam šel, jsem neměl takový přehled a vyhraněný názor jako mám nyní. Takže kdybych se rozhodoval teď, určitě by to hrálo mnohem větší roli v tom, jak bych o tom přemýšlel. Tehdy to nebylo tak, že by mi to bylo jedno, ale spíš jsem neměl dost informací nebo ten kontext, který mám.

Neříkám, že bych to zpětně sám sobě vyčítal, že jsem šel do Číny vydělat peníze – nevnímám to tak, že bych se nějak charakterově 'zlomil'. Ale upřímně – dnes by to pro mě bylo větší téma. Rozhodování by určitě nebylo tak jednoduché jako tehdy."