Ten rok se vám nepočítá, pane

Psal se rok 2064 a před budovou pražské správy sociálního zabezpečení, jen pár zastávek za loni konečně zrekonstruovanou Viktorkou Žižkov, kde týden před tím slavili postup do jarní fáze Ligy mistrů, se tlačily desítky žadatelů o starobní důchod. A mezi nimi i čerstvě devadesátiletý dosluhující šéf Ligového fotbalové asociace Dušan.

I přes výrazné jizvy času se v jeho tváři zračila obrovská chuť žít. Na tuhle chvíli se těšil ode dne, kdy prvně vkročil do sídla Ligové fotbalové asociace. A od roku 2021, kdy do něj poprvé vkročil také Jaroslav Tvrdík, už nemyslel na nic jiného.

Do důchodu se poprvé chystal už před dvaceti lety, ale kvůli sedmnáctkrát oddalované věkové hranici se dočkal až teď. Až teď ho zaplavily pocity štěstí. Ale ani radost z toho, že už brzy zruší svůj pracovní mail a zbaví se vysilujících novinářských dotazů na svůj dávný experiment s ligovou nadstavbou, který provozoval skoro dvě sezony, než měl jeho ukončení díky koronaviru na co svalit, nezastínila tu smutnou skutečnost, že i v roce 2064 musí při komunikaci se státem trpět ve frontě s ostatními dědky a nemůže to vyřešit online ze svého červeno-modro-žlutého gauče.

To prostě nedokázal pochopit. Za svůj dlouhý a mimořádně bohatý život zažil mnohé: viděl Příbram sestoupit, Duklu vyprodat domácí sektor, Bolku dostat se přes druhé předkolo Evropské ligy, a dokonce i hráče Arsenalu slavit titul (byť titul mistrů Evropy v dresu francouzské reprezentace), ale i proti těmto událostem vypadala dekády slibovaná digitalizace státní správy jako nedosažitelný ideál.

„I liga se dá řídit z telefonu, ale pro důchod musíš pořád osobně,“ posteskl si a otřel si orosené čelo. „Kdyby aspoň to slunko tolik nepražilo,“ ulevil si a zaostřil na chytré hodinky na svém zápěstí.

„Třicet čtyři stupňů v prosinci…,“ zakroutil hlavou, „byly doby, kdy jsme ani v Karibiku nemívali s Danem takový vedro,“ podělil se s opodál stojícím starcem o střípky z dob, kdy bylo globální oteplování považované za fake news. „To byly pořád ty jeho uhelný elektrárny… ‚Pojď, koupíme ještě jednu, a ještě jednu, a ještě jednu‘ a dneska musí mít letní sídlo na Arktidě,“ hustil pak zase do jiného nastávajícího důchodce, jenž ale z jeho výkladu chytal každé čtvrté slovo.

Podobných historek vysypal ještě asi dvacítku, než se dostal dovnitř budovy. Následující hodinka už uplynula jako nastavení proti Plzni a než se Dušan nadál, stál tváří v tvář úředníkovi, jenž se mu chystal vyměřit měsíční důchod.

„Tak to vypadá na dvacet sedm tisíc pět set čtyřicet dva korun, pane,“ prohodil úředník skrze tlusté ochranné sklo, zatímco ještě jedním okem kontroloval vytištěné tabulky.

„Ukažte, to musí být nějaký omyl. Mně vyšlo třicet tisíc a nějaké drobné,“ nesouhlasil Dušan a dožadoval se nahlédnout do tabulek. „No vidíte, tady vám chybí dvě pololetí v letech 2019 a 2020…,“ ukazoval o něco mladšímu úředníkovi.

„To byl ten ročník, co jste ukončili bez určení pořadí?“ zeptal se úředník řečnicky.

„No a?“ opáčil Dušan, už trochu podrážděně.

„Jako by se nestal, pane. Ten rok se nepočítá.“

„Si děláte prdel, ne? Jak nepočítá? Vždyť jsem normálně pracoval a zaměstnavatel za mě hradil pojištění, platil jsem daně, tak co to tady na mě zkoušíte?“ vytáčel se Dušan. „Tak mi aspoň vraťte daně, když se ten rok nestal, ne?“ křičel už na celé kolo a jeho hněv se šířil sociálkou jako covid v Techtle.

„Sorry, pane, my jsme taky platili… za permice, za výjezdy, za dresy a za chorea, a z toho osmýho místa – třetího nejlepšího umístění za posledních dvacet let – jsme neměli nic,“ rozvášnil se úředník a povytáhl si rukáv od košile, aby Dušanovi ukázal zelenobílý náramek s číslem 1905.

„Ale já to přece chtěl dohrát! Až do poslední chvíle jsem chtěl…“

„Dohrát, nedohrát,“ skočil mu úředník do nářků, „proč jste nemohli určit pořadí, když to minimálně na prvních deset mančaftů nemělo žádnej vliv?“

„Pane bože, já nevim, to se zeptejte na Komisi pro historiky a statistiky. Mně to bylo jedno, já byl hlavně rád, že nás nikdo nežaloval soudně,“ bránil se Dušan a v naději připomněl, že všechny starty i góly Pepy Jindriška byly pečlivě zaevidovány. „Nemůžete mi to tam teda rychle doplnit?“ zeptal se poníženě.

Co mu úředník odpověděl? To se dočtete v novém čísle časopisu HATTRICK, které je právě teď na stáncích.