Českým klubům už nevládnou staří bafuňáři, tvrdí Svěrkoš. Jaká jsou jednání s bývalými spoluhráči?

O měnícím se světě agentů

"Když jsem v tomhle byznysu začínal, v některých klubech ještě působili ti starší 'bafuňáři', kteří sice na první dobrou řekli: 'Jo, ty jsi byl dobrej hráč,' ale u jednacího stolu to pak nebylo vždycky úplně jednoduché. Dneska je ta situace úplně jiná. V každém klubu najdeš někoho, s kým jsem buď hrál, nebo proti komu jsem nastupoval. Ve Spartě třeba Tomáš Rosický, v Baníku Luděk Mikloško, známe se i z jiných pozic."

O kontaktech v Bundeslize

"V Bayernu Mnichov je sportovním ředitelem můj bývalý spoluhráč Max Eberl, v Hamburku je zase prezidentem klubu někdo, s kým jsem se potkával. A tohle je velká výhoda – mít v telefonu lidi, kterým můžeš napsat: 'Čau, Maxi, jak se máš?' – a hned je to o něčem jiném, než když voláš úplně cizímu člověku. Je to příjemnější, přirozenější a ve finále to často i usnadní práci."

O jednáních se Spartou

"Paradoxně – i když by to třeba někdo nečekal – ty nejlepší vztahy máme dneska jak s Baníkem, což je přirozené, tak i se Spartou. S Tomášem Rosickým máme super vztah a myslím, že Sparta je dnes nejblíž tomu, jak by se to mělo dělat, nebo jak se to třeba dělá v Německu. Líbí se mi, že když podepisujeme prvního profesionálního hráče, sedmnáctiletého kluka, přijde Tomáš, jsou tam fotografové, udělá se z toho moment, jako kdyby to byl někdo z áčka. A to je podle mě přesně ta cesta."

O Pavlu Paskovi

"Jako hráč jsem byl nejdřív u pana Pasky a potom u Sport Investu, což jsou velké agentury. Pana Pasky si strašně vážím. V době, kdy jsem s ním byl, to bylo bez debat největší jméno. A vlastně i dnes, když přijedu třeba do Mönchengladbachu, pořád se tam ptají: 'Kde je Pavel?! Je to člověk, který měl obrovský respekt i v zahraničí. Přeju mu hlavně zdraví a ať se mu osobně daří. V té druhé agentuře jsem pak začal cítit, že když nejsi úplně mezi top hráči, toho agenta vlastně nemáš. A to je něco, co jsem si řekl, že chci dělat jinak."

O strategii hráčské agentury 

"Náš cíl je mít maximálně 30, 40 hráčů. Aby, když ti hráč volá a máš dva zmeškané hovory, se prostě nestalo, že mu nezavoláš zpátky. Děláme i věci navíc, třeba v Praze máme projekt Winning Minds, kde se věnujeme mentální stránce hráčů. A další věc je třeba kemp v Blšanech, kam jezdí trenéři z mládežnických týmů Premier League, máme tam i kluky z Anglie. Když oslovujeme nového hráče, často zná někoho z těch, které už zastupujeme. A já řeknu: 'Hele, kdyžtak se zeptej, jaký jsme, ať víš.' A myslím, že můžu s klidem říct, že zpětná vazba od těch kluků je fakt dobrá. Děláme to jinak. A to mě na tom baví."

O vztahu se svými klienty

"Jasně, je to byznys, i my chceme jednou udělat nějaký velký transfer a posunout se v rámci firmy dál. Ale mě nejvíc baví dívat se na hráče, scházet se s nimi a řešit různé věci. Třeba teď Sáďa (Lukáš Sadílek) čeká miminko, to jsou přesně ty momenty, které mě naplňují víc než samotný byznys. Samozřejmě, když pak jednou přijde ten velký přestup a provize, bude to hezké. Ale daleko víc mě těší, že se s hráči potkávám, mluvím s jejich rodiči, že jsme v kontaktu. Konkurence je samozřejmě obrovská, nemůžeme mít všechny, a ani nechceme. Snažíme se jít víc do kvality. A myslím, že se nám to daří, v poslední době jsme dokonce některé hráče přebrali i větším agenturám, takže jsem spokojený."