Na schůzku v kavárně v centru Pardubic Shejbal přišel v dobré náladě. Když se řeč stočila k jeho nečekanému konci v klubu, tak ale zvážněl. Vyhazov si i po více než dvou měsících stále nese v sobě. "Teď už je to lepší, ale několik dní po mém konci se ve mně mísila zlost, smutek a naštvání. Nebylo to jednoduché," přiznal otevřeně Smejkal.
Shejbal si za 20 let na východě Čech vyzkoušel téměř vše, co fotbalový život nabízí. Jako gólman přišel ve třiceti chytat divizi a o dvě dekády později odešel jako sportovní manažer prvoligového týmu.
Mezi tím vychytal postup do třetí a o dva roky později do druhé ligy, vyzkoušel si trénování přípravek, hned po konci aktivní kariéry se stal trenérem gólmanů a společně se spoluhráčem Janem Jeřábkem se jako správce staral o klubový areál Pod Vinicí.
S Jeřábkem ho pojí i hořký konec dlouhé životní etapy. Středopolař, který s Pardubicemi zažil postupy z divize až do první ligy, opustil klub v létě 2023 poté, co se s vedením nedohodl na nové smlouvě. Shejbal ho následoval o necelý rok a půl později.
“Štve mě to. Pro klub jsem žil, bylo mi jedno, jakou v něm mám funkci a kolik beru,” smutnil někdejší kouč Antonína Kinského.
Když Tonda není hlavou v zápase, tak mu to nechytá, překvapil trenér Shejbal
Pane Shejbale, co za nečekaným koncem stálo?
Když to řeknu politicky, tak se to bohužel posunulo do takové roviny, že se naše cesty musely rozdělit. Můj pohled na fotbal a na další směřování klubu se vůbec neztotožňoval s tím, jak to v současnosti vidí majitelé. Došlo asi k logickému vyústění celé situace.
V posledních letech se klub začal měnit. Pomalu ho opouštěli patrioti a srdcaři, kterým na místním fotbale opravdu záleželo a začali přicházet různí přikyvovači a lidé, kteří čekali v závětří v době, kdy se v Pardubicích budoval fotbal ve skromných podmínkách.
A vy jste se stavěl do opozice?
Nebral jsem to tak, ale něco na tom být může. Vím o sobě, že jsem občas dost prudký a nepřemýšlím úplně diplomaticky. Každému hned řeknu pravdu do očí a někdo s tím mohl mít problém. Spoustu věcí, které jsem řekl, bych teď přehodnotil a podal je trochu učesaněji, ale vždycky jsem do toho šel s čistým úmyslem pomoci klubu. Teď tam nezbyl nikdo, kdo by tu nechtěnou pravdu řekl. Myslím si, že se zbavili toho posledního, který jim stál v cestě.
Při pohledu zvenku se zdálo, že jste doplatil spíš na nepřesvědčivý vstup týmu do soutěže. Do Pardubic jste v létě přivedl trenéra Jiřího Saňáka a tým pod ním v úvodních 12 zápasech uhrál jen sedm bodů. Jakou to hrálo roli?
Vedení se to hodilo do krámu. Jsme s Jirkou dlouhá léta kamarádi a chtěl jsem, aby to tady po Radkovi Kováčovi přebral. Bohužel to nevyšlo. Od začátku měl v klubu velmi těžkou pozici a rozhodně tu neměl na růžích ustláno. Necítil se tu dobře a podepsalo se to i na výsledcích. Vedení se rozhodlo Jirku vyhodit, a nakonec jsem se s jeho odchodem svezl i já.
Nedojel jsem na to, že by se nepovedlo pár zápasů. Koneckonců, poslední slovo ve sportovním úseku má vždycky pan Zavřel (sportovní ředitel klubu). Nikdy jsem neudělal nic proti jeho vůli, na všech krocích jsme se vždycky shodli a on se pod ně musel podepsat.
O tom, že celá kauza neměla se sportem co dělat, svědčí i to, že těsně před Vánoci dostala padáka i moje žena, která v klubu dlouhodobě dělala fyzioterapeutku. To pro mě celou tuhle kauzu uzavřelo.
Je vidět, že vás konec stále mrzí...
Mrzí, ale chápu, že se vedení vydalo jinou cestou. Vsadilo na data a pana Dobiáše (datový analytik a současný technický manažer klubu) a můj čas se naplnil. Co mě ale štve, je způsob, jakým to celé proběhlo. Pan Pitter mně dodnes nebyl schopný do očí říct, že končím. Po prohře s Baníkem mi vzkázal přes sekretářku, ať do pondělí vyklidím kancelář.
Moji práci ve svém projevu zhodnotil dvěma větami, které de facto vyzněly tak, že jsem tu měl pět funkcí a v žádné jsem vlastně nebyl stoprocentní. Nemohl jsem se rozloučit s kluky v kabině ani s fanoušky, se kterými jsem tu za víc než 20 let prožil krásné věci. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle chování nepatří ani do vesnického klubu.
Už jste naznačil, že atmosféra v klubu se za poslední měsíce výrazně změnila. Cítil jste se v Pardubicích ještě chtěný?
V poslední době to bylo takové všelijaké. Vlastně se to táhlo už dva roky od konce trenéra Jiřího Krejčího, po kterém jsem měl velkou rozepři s panem Pitterem. Došlo k velmi ostré výměně názorů a skončilo to tím, že jsme spolu půl roku vůbec nekomunikovali. V zimě, kdy do klubu vstoupil pan Dobiáš, se moje role upozadila ještě víc. Sice jsem měl na starost výběr trenéra, ale už jsem prakticky nemohl mluvit do výběru kádru.
To je u sportovního manažera docela paradox, nemyslíte?
Bylo to zvláštní. Panovi Dobiášovi jsem poslal ke schválení spoustu hráčů, nikdy ale neprošli jeho datovými tabulkami. Hned poté, co bylo jasné, že spadne Zlín, jsem komunikoval s gólmanem Stanislavem Dostálem, oslovil jsem Martina Cedidlu, chtěl jsem Jakuba Řezníčka z Brna a mluvil jsem i s Jakubem Martincem z Jablonce. Ani na jednoho ale klub nenašel dostatek prostředků.
Když se s křížkem po funuse v průběhu přípravy honily posily a jednalo s Louisem Lurvinkem, André Liepoldem nebo Dominiquem Simonem, najednou ty peníze byly. Já za takových podmínek hráče nikdy přivést nemohl. Za celou dobu, co jsem byl v Pardubicích, jsme já ani pan Zavřel nedostali takový budget jako pan Dobiáš. Ani jemu navíc všechny posily nevychází.
Třeba Mukwelle přišel z Lotyšska za velké peníze, ale na ligu nemá a nedaří se mu ani v béčku. V datech ale přesvědčil, proto se pan Dobiáš nemusí z ničeho zodpovídat. Tenhle pohled na fotbal, to není nic pro mě.
Proč?
Nelíbí se mi, že se zrak stočil v podstatě jen do zahraničí. Nemám nic proti zahraničním fotbalistům, sám jsem jich sem několik přivedl, ale všeho musí být s mírou. Musí fungovat kabina, která to v Pardubicích vždycky dokázala zachránit. Kluci ze zahraničí vám tady nebudou potit krev, nebudou vám dělat rodinný klub.
Pro ně je to jen přestupní stanice, na které si vydělají zajímavé peníze. Pan Pitter vždycky říkal: 'Přiveďte hráče, na kterého budou chodit fanoušci.' Ale fanoušci by měli chodit na odchovance, ne na kluky ze zahraničí. Do téhle pozice se musí dostat hráči jako Vojta Sychra, Štěpán Míšek nebo Tomáš Solil. Na ně by se pak měli nabalovat ti cizinci, kteří týmu dají něco navíc.
Za vašeho působení se v Pardubicích spoléhalo na mladíky. V klubu se protočila spousta fotbalistů, kteří prošli mládežnickými reprezentacemi. Nakolik jste těžil z kontaktů, které jste nabral jako trenér gólmanů u národního týmu do 20 let?
Díky mému působení v reprezentační dvacítce se v Pardubicích objevila spousta zajímavých hráčů. Mám sice na starosti brankáře, ale samozřejmě jsem sledoval i hráče z pole a jsem rád za to, že se jich několik povedlo do Pardubic přivést. Na srazech jsem působil jako takový klubový skaut a myslím si, že to pro klub byly plodné časy.
Když se podíváme na mančaft, který před čtyřmi roky postoupil do ligy, tak většina kluků měla minulost v reprezentační dvacítce. Tým tehdy stál na klucích jako jsou Míša Hlavatý, Michal Surzyn, Emil Tischler nebo Tomáš Ladra, Lukáš Červ nebo Karel Pojezný.
Fungující systém se nezměnil ani po postupu do ligy. I mezi elitou jste se nebáli dát šanci neokoukaným jménům...
Jasně, později přišli třeba Mára Icha, Tomáš Vlček, Láďa Krobot, Vojta Patrák, Tomáš Zlatohlávek, Denis Halinský, Tonda Kinský nebo Kuba Markovič. To jsou všechno kluci, kteří prošli dvacítkou. Kluci z realizáku si ze mě pak dělali srandu, že jim to tam pěkně vybírám.
Co na to říkalo vedení reprezentace? Je to přeci jen trochu nestandardní forma skautingu...
Nikdo se proti tomu neozval. Myslím si, že ani nebylo proč. Dávali jsme šanci klukům, kteří ve svých klubech příliš nehráli a posunuli jsme je dál. Míša (Hlavatý) nebo Ladris (Tomáš Ladra) jsou dnes nadstandardní ligoví hráči. Tomáš Vlček byl před svým zraněním členem reprezentačního áčka. Ti kluci se tu ohráli, byla na ně dána zodpovědnost a oni museli ukázat, že na to mají.
V Pardubicích se ale nikdo z nich moc dlouho nezdržel. Téměř všichni přišli jen na hostování a po průlomové sezoně se vrátili do svých mateřských klubů. Proč se je nedařilo získat na stálo?
Bohužel jsme na ně většinou neměli finance. Celá spolupráce byla nastavená tak, že nám ti hráči pomohou a my zase pomůžeme jim. Bohužel se nám ale nedařilo je udržet. Neměli jsme jak. Teď je finanční situace klubu trochu jiná, i proto mě mrzí, že od toho vedení odstoupilo.
Jednou z mála výjimek byl Michal Hlavatý. Toho jste nakonec přivést dokázali.
Troufnu si říct, že právě na jeho příchodu mám dost velkou zásluhu. Míša k nám totiž přišel výměnou za Cadua, kterého jsem přes známého z Německa přivedl v podstatě zadarmo. Ten obchod byl z finančního i fotbalového hlediska výhodný úplně pro všechny.
Míša se ještě rozmýšlel jestli nekývne na nabídku Jablonce, ale nakonec se rozhodl pro nás. Jeho příchod byl pro klub naprosto zásadní. Vloni v létě navíc odešel do Liberce jako druhý nejdražší hráč Pardubic v historii. Víc stál jen gólman Horníček, z jehož přestupu do Bragy klub žil dvě nebo tři sezony.
Právě o brankáře jste se v Pardubicích dlouho staral. Rukama vám prošel i Antonín Kinský, který půl roku po odchodu z Pardubic podepsal smlouvu s Tottenhamem. Jak se vám povedlo získat takového gólmana?
Všichni věděli, jak velký talent Tonda má, proto se na něj ve Slavii s trochou nadsázky stála fronta. Já jsem ho znal z dvacítky, ale hodně pomohlo, že jsem se znal s jeho tátou. Myslím si, že i proto si nakonec vybral Pardubice. Není to ale jen o něm. Byl tady Kuba Markovič, který na podzim táhl Baník a nakoukl do reprezentace.
Jirka Letáček, kterého tady po dorostu nechtěli nechat chytat za áčko a on to dotáhl až do Getafe, čímž klubu vydělal spoustu peněz. Milan Knobloch sem přišel z divize a nakonec odchytal přes 100 zápasů v lize.
Když pak slyším pana Pittera, jak říká, že jsem ve svých rolích nebyl úplně úspěšný, že jsem si je jen tak zkoušel, tak otevřeně říkám, že mě to mrzí. Zvlášť, když přihlédnu k tomu, že trojice Horníček, Letáček, Kinský nemalou měrou přispěla do klubové pokladny.