Hvorecký z Tehelného pole: Hanba svazu!

Včerejší kvalifikační duel Slovensko - Slovinsko sledoval přímo na Tehelném poli i slovenský spisovatel Michal Hvorecký, který po utkání poskytl portálu sme.sk zajímavé postřehy. Přinášíme zkrácenou verzi.

Mám fotbal rád. Když se zápas vydaří, je to strhující drama a přináší katarzi. Tento sport psal dějiny velkých zemí i těch malých, jakým bylo Československo. Fotbal je hra, podobně jako literatura, a může udělat život vzrušujícím i zábavnějším.

Dlouho jsem toužil jít v sobotu na historický zápas se Slovinskem, jako zázrakem jsem lístek sehnal. Prodejní systém fungoval tak nesmyslně, že by se na něm daly učit principy absurdního dramatu. Byl jsem přesvědčený, že moje vstupenka je platná, ale jistý si už nejsem.

Hned při vstupu na stadion jsem skoro přišel o život a věřte, že nepřeháním. Vím, co je davová psychóza, ale za masovou hysterii u vchodu nelze vinit diváky. Žádné turnikety, žádné elektronické snímače, jen nesnesitelná tlačenice, obrovský chaos a absolutně nezvládnutá organizace.

Na čtyřicet minut jsem se ocitl v lidském válci. Nejhorší byl pohled na děti, dav je bezmocně strhával ze strany na stranu. Rodiče se snažili je zvedat nad hlavy, ale pohyb byl prakticky nemožný. Věřím, že skandování "Hanba svazu!" slyšel i Platini a že mu ho přeložili.

Když jsem se konečně dostal dovnitř, chtěl jsem jít hned domů. Tam zmatek vrcholil. Popletení stevardi mi tvrdili, že dolů se tlačí o patnáct tisíc lidí více, než je povolená kapacita. Když jsem marně hledal své místo, přiznali, že spousta lístků se prodala na řady a sedadla, která na stadionu vůbec neexistují!

V západní Evropě se takové stavby najdou jen v knihách o dějinách architektury. Namísto nablýskaných reklamních předmětů bych uvítal víc než osm pisoárů. Velkoplošné obrazovky jsou standardem už i na třetí Bundeslize. Jediná starobylá časomíra tristně odpočítávala čas.

Přesto vládla v prvním poločase dobrá atmosféra. Po prvním slovinském gólu se to všechno zvrtlo. Ještě před půl hodinou zbožňovaní hráči se stali terčem nejhorších nadávek. A to, co jsem vyslechl o Židech a Němcích, nebudu reprodukovat.

Po jedné, i když těžké prohře, se mužstvo nepochovává. Reprezentantům Slovenska držím palce. I knihy končí až na poslední straně a věřím ve šťastný konec. Ale to, co se děje pod současným vedením SFZ, přesahuje všechny meze. Co ty arogantní lidi konečně probere? První oběť? Hanba svazu.