Šmicer: Jít na hřiště jako ozdoba není můj styl

Utkání 14. kola Gambrinus ligy Slavie Praha s Viktorií Plzeň bylo posledním utkáním pro Vladimíra Šmicera. Po zápase šestatřicetiletý vítěz Ligy mistrů oznámil, že už na hřiště v červenobílém dresu nevyběhne. V rozhovoru pro oficiální klubový web mj. řekl, že věřil, že podzim dohraje, proto včera v Edenu neměl kromě syna manželky nikoho z rodiny.

„Dnes jsem se rozhodl ukončit svoji fotbalovou kariéru. Hlava i srdce by stále chtěly, ale bohužel tělo je proti. Už to nejde, nechci se trápit, řekl jsem si, že už to nemá dál smysl, protože to koleno přece jen pořád trošku cítím. A ta příprava na zápasy není taková, jaká by měla být. Když nemůžu trénovat na sto procent, tak to potom ani na hřišti nejde na sto procent,“ hledal po zápase jen stěží slova Vladimír Šmicer.

Oznámil jste tuto zprávu vedení i spoluhráčům?
„Samozřejmě, řekl jsem to klukům v kabině, trenérům i vedení. Všichni to už vědí.“

A co na to říkali?
„Všichni věděli, jaká je situace. Věděli, že koleno i můj fyzický stav nejsou úplně ideální, ale nechávali rozhodnutí na mně. Samozřejmě že chtěli, abych jim mohl pomáhat co nejdéle. Ale já když cítím, že to na hřišti nejde, že už nemůžu klukům pomoci, tak jsem si řekl, že to nemá cenu dále protahovat. Chtěl bych moc Slavii poděkovat za to, že mi dali ještě šanci, abych se mohl po zranění vrátit na hřiště, to se mi částečně povedlo. Ale když cítím, že nemůžu hrát na té své úrovni, jak jsem byl zvyklý, tak to je lepší už nehrát.“

Přijmete teď nabídku Ivana Haška? Už dříve vám nabízel post manažera české reprezentace?
„Zítra Ivanovi zavolám, jestli ta nabídka stále platí, tak uvidíme.“

Jak bude probíhat loučení v kabině?
„Nevím, zatím je to příliš čerstvé, já jsem to ukončení oddaloval co nejvíce to šlo, ale bohužel nedá se to zastavit. Já jsem na to opravdu nebyl připravený, nečekal jsem, že by to mohlo přijít takhle brzy. Ale po dnešku jsem se utvrdil, že už není cesta zpět. Pořád jsem doufal, že budu platný ve Slavii, že klukům i klubu se za tu důvěru, kterou mi po zranění dávali, ještě odvděčím. Ale když vím, že to nejde, tak to nemá cenu natahovat.“

Takže před dnešním zápasem, když jste nastupoval na hřiště, vás něco takového ani nenapadlo?
„Já jsem po každém zápase přemýšlel, zda ano, nebo ne. Už jsem chtěl končit po zápase se Spartou, ale říkal jsem si, že se ještě kousnu a zkusím to dál. Stejně to jednou přijít muselo. Je mi šestatřicet, za pár měsíců mi bude sedmatřicet a do zimní přípravy už bych zřejmě nenastoupil. Já jsem opravdu nechtěl dnes končit, myslel jsem si, že minimálně podzim ještě dohraju, to byl můj cíl. Také Ivanovi jsem říkal, aby ještě vydržel. Doufal jsem, že ten podzim dohraju, proto tady ani dneska nikdo z rodiny nebyl kromě manželky a syna, nebyla tu třeba moje máma nebo sestra, takže opravdu jsem netušil, že skončím. Ale když jsem si znovu vyhodnotil ten zápas a mé působení za poslední čtyři měsíce, tak jsem dospěl k závěru, že je to jediné možné řešení. Abych byl někde jenom jako štístko, tak o to opravdu nestojím. Když už nemůžu klukům pomoct, tak je to opravdu jediné možné řešení.“

Byli vaši spoluhráči překvapení?
„Všichni byli překvapení, vedení, trenér i kluci. Ale nechali to rozhodnutí na mně, v červnu mi skončila smlouva a i když mi Slavia nabízela novou smlouvu, tak já jsem ji zatím nechtěl. Protože jsem věděl, že můžu opravdu skončit ze dne na den, věděl jsem, že nejsem stoprocentní, tak jsem zatím žádnou novou smlouvu nechtěl. Já jsem rád, že mi Slavia takto vyšla vstříc, že mě tady nechali rehabilitovat a trénovat, že jsem dostal šanci vrátit se, ale to tělo člověk nezmění, už to zkrátka nejde.“

Nemrzí vás, že je to takový poněkud hořký konec?
„Určitě jsem si takový konec nepředstavoval. Mohl jsem skončit v létě po druhém titulu, ale pořád jsem věřil, že se rozloučím na hřišti. Nechci, aby to vypadalo tak, že utíkám z boje, protože ta naše situace není dobrá. Já jsem si to celé vyhodnotil, v tomto roce jsem hrál od začátku jediné mistrovské utkání a také za ty dva roky jsem odehrál jenom pár zápasů. Takže když jsem dostal nabídku od Ivana Haška, tak jsem si řekl, že se musím hnout z místa, že se musím dívat dál. Samozřejmě je pro mě těžké, že ze Slavie půjdu úplně, to bylo na mém rozhodnutí asi úplně to nejtěžší. Ale momentálně si nedovedu představit to, že bych dál ve Slavii působil, pořád by mě to stejně vracelo na hřiště. Já bych totiž momentálně nedokázal vykonávat ve Slavii jinou pozici než je pozice hráče. Proto je možná lepší, že ze Slavie na chvíli odejdu úplně.“

Měl jste nabídku i ze Slavie?
„Od Slavie samozřejmě ta nabídka je a byla, ale jak jsem řekl, momentálně bych se neuměl přesunout o patro výš a na kluky se jen koukat. Mě by to pořád táhlo na hřiště, pořád bych si namlouval, že ještě můžu hrát a k tomu konci bych se asi nikdy neodhodlal. Tím, že jdu na chvíli úplně mimo, tak je to možná pro mě všechno jednodušší.“

Nemrzí vás, že je to takový odchod bez fanfár?
„Samozřejmě mohl jsem zkusit to, že dohraju podzim, a potom skončit. Ale byl by to takový potlesk, který bych si možná ani úplně nezasloužil, protože jít na hřiště jenom jako ozdoba, to není můj styl. Já doufám, že na mě fanoušci nezapomenou. Takový je někdy život. Ani když jsem odcházel z Liverpoolu a z Bordeaux, tak jsem nikdy žádné fanfáry neměl. A teď jsem podobně skončil i tady ve Slavii. Každý si ty konce představuje trošičku jinak, ale zkrátka taková je realita.“