Fotbalové Dědictví: Němci mají gutntág. A my?
[hot]BLOG[/hot] Už v listopadu minulého roku jsem v blogu tipoval, že světovými šampióny se stanou fotbalisté Německa. Jsem rád, že jsem se nemýlil.
Turnajové dění, postřehy expertů, hvězdy i smolaři! To vše v Hattricku
Svěřenci Joachima Löwa byli na turnaji v Brazílii skutečně ze všech nejlepší a zaslouženě získali zlato. Fotbal je ale spravedlivý i vůči české reprezentaci, která před deseti lety porazila Němce i se svým béčkem.
EURO 2004 v Portugalsku představovalo pro český fotbal vrchol a pro Němce zase naprosté dno. Tým Karla Brücknera předváděl líbivou útočnou hru, podle mě nejkvalitnější na celém šampionátu. Měl urvat zlato, jenže si neporadil s řeckým betonem a zastavil se v semifinále. Zůstaly ovšem nádherné vzpomínky.
Naopak Němci, které tehdy vedl Rudi Völler, se zmohli jen na těžkopádnou holomajznu a domů odlétali bez jediné výhry už po třech zápasech. Podlehli dokonce i Čechům, kteří v závěrečném vystoupení v základní skupině šetřili opory v čele s Pavlem Nedvědem, Karlem Poborským a Milanem Barošem.
Jak je tedy možné, že během jediné dekády to dotáhli až na fotbalový Olymp, zatím český národní tým nedokáže porazit ani Norsko, Finsko či Rakousko?
Na tuhle otázku existuje poměrně jednoduchá odpověď: Němci se poučili ze svého neúspěchu a začali pracovat jinak. Trenér Jürgen Klinsmann a jeho tehdejší asistent Löw zažehli u našich západních sousedů pochodeň revoluce, která pravidelně přináší ovoce. Na velkých turnajích mají od té doby nejstabilnější výsledky. Od roku 2006 to vždy dotáhli nejméně do semifinále, což se nikomu jinému nepodařilo. Jednou dosáhli na stříbro, třikrát na bronz a v neděli tedy konečně na zlato.
Přitom kostra týmu se během tohoto období zase tak radikálně neměnila. Philipp Lahm, Bastian Schweinsteiger, Miroslav Klose a Lukas Podolski dokonce pamatují ještě výbuch na mistrovství Evropy v Portugalsku. Přizpůsobili se však novému hernímu stylu, do něhož mezitím začali dorůstat talentovaní hráči z mládežnických akademií klubů I. a II. Bundesligy. Jednotným krokem šly za reprezentačním A-mužstvem pochopitelně i juniorské výběry. Zavedly se další novinky: fyzické testy v klubech, společná útočná filozofie napříč celou zemí, workshopy pro trenéry a další odborníky.
Naopak Češi zapomněli, že i dobrý výsledek musí být podroben důkladné analýze a usnuli na vavřínech. Zřejmě mysleli, že Nedvěd a Poborský budou hrát věčně. Krátkozraká politika vedení svazu s takovými »experty« jako Pavel Mokrý dovedla náš fotbal do bodu, ze kterého téměř není návratu. A tak zatímco se manažer národního mužstva Vlastimil Košťál holedbal velkými úspěchy a trenér Karel Brückner se těšil zástupu nekritických obdivovatelů, hrstka novinářů (patřil jsem mezi ně) marně upozorňovala na to, že to, co český reprezentační celek produkuje, je zoufale nemoderní. Špatný fotbal bez aktivní obrany, často s nulovou chutí útočit a jít do rizika, sázka na pomalé, neefektivní a málo tvořivé typy, povolávání hráčů za zásluhy a neochota zkoušet nové prvky, nové talenty a nové trendy – o tom všem jsme psali. Jenže nás nikdo neposlouchal. Naráželi jsme na nepochopení, pohrdání, aroganci. Myslím, že čas ukázal, kdo měl pravdu. Nemám však z toho nijak zvláštní radost.
Stejně tak příliš nesdílím nadšení, které provází národní mužstvo v posledním půlroce po odvolání neoblíbeného trenéra Michala Bílka (který jen tak mimochodem na posledním mistrovství Evropy skončil jen o jedno kolo hůře než Němci) a nástupu populárního Pavla Vrby. Jeho práci zhodnotí čas, který musí dostat, ačkoli první výsledky (a dosti varovné!) už byly k vidění v přípravných duelech.
Horší ovšem je, že na rozdíl od Německa neděláme revoluci odzdola nahoru, nýbrž naopak. Tímto způsobem to ve své fotbalové pyramidě zkusili Angličané po krachu na EURO 2000. Vydali se cestou angažování známých a drahých trenérů a zanedbávali fotbalovou základnu. A co jim přinesli Sven-Göran Eriksson či Fabio Capello? To bylo dobře vidět na letošním světovém šampionátu v Brazílii. Nepřinesli nic. Stále chybějí kvalitní hráči, dokonce jich je čím dál méně. Změny, které se kvůli těmto zbytečně nákladným krokům odložily, stejně musejí přijít. Nyní už ovšem budou mnohem bolestivější. Pokud si ale v kolébce fotbalu chtějí vychovat novou zlatou generaci, musejí to zkusit jinak a lépe. Především u mládeže.
U nás je to úplně stejné. Bohužel, asi nejsem sám, kdo se nemůže zbavit nutkavého pocitu, že se o tom v Česku pořád spíš jen mluví.
Takové je tedy po deseti letech fotbalové Dědictví roku 2004. Takže, abych parafrázoval název kultovní komedie s Bolkem Polívkou, Němci dnes mají gutntág. A my si z podtitulu filmu můžeme říci akorát tak tu druhou polovinu.
Nova Sport / Tomáš Radotínský
Svěřenci Joachima Löwa byli na turnaji v Brazílii skutečně ze všech nejlepší a zaslouženě získali zlato. Fotbal je ale spravedlivý i vůči české reprezentaci, která před deseti lety porazila Němce i se svým béčkem.
EURO 2004 v Portugalsku představovalo pro český fotbal vrchol a pro Němce zase naprosté dno. Tým Karla Brücknera předváděl líbivou útočnou hru, podle mě nejkvalitnější na celém šampionátu. Měl urvat zlato, jenže si neporadil s řeckým betonem a zastavil se v semifinále. Zůstaly ovšem nádherné vzpomínky.
Naopak Němci, které tehdy vedl Rudi Völler, se zmohli jen na těžkopádnou holomajznu a domů odlétali bez jediné výhry už po třech zápasech. Podlehli dokonce i Čechům, kteří v závěrečném vystoupení v základní skupině šetřili opory v čele s Pavlem Nedvědem, Karlem Poborským a Milanem Barošem.
Jak je tedy možné, že během jediné dekády to dotáhli až na fotbalový Olymp, zatím český národní tým nedokáže porazit ani Norsko, Finsko či Rakousko?
Na tuhle otázku existuje poměrně jednoduchá odpověď: Němci se poučili ze svého neúspěchu a začali pracovat jinak. Trenér Jürgen Klinsmann a jeho tehdejší asistent Löw zažehli u našich západních sousedů pochodeň revoluce, která pravidelně přináší ovoce. Na velkých turnajích mají od té doby nejstabilnější výsledky. Od roku 2006 to vždy dotáhli nejméně do semifinále, což se nikomu jinému nepodařilo. Jednou dosáhli na stříbro, třikrát na bronz a v neděli tedy konečně na zlato.
Přitom kostra týmu se během tohoto období zase tak radikálně neměnila. Philipp Lahm, Bastian Schweinsteiger, Miroslav Klose a Lukas Podolski dokonce pamatují ještě výbuch na mistrovství Evropy v Portugalsku. Přizpůsobili se však novému hernímu stylu, do něhož mezitím začali dorůstat talentovaní hráči z mládežnických akademií klubů I. a II. Bundesligy. Jednotným krokem šly za reprezentačním A-mužstvem pochopitelně i juniorské výběry. Zavedly se další novinky: fyzické testy v klubech, společná útočná filozofie napříč celou zemí, workshopy pro trenéry a další odborníky.
Naopak Češi zapomněli, že i dobrý výsledek musí být podroben důkladné analýze a usnuli na vavřínech. Zřejmě mysleli, že Nedvěd a Poborský budou hrát věčně. Krátkozraká politika vedení svazu s takovými »experty« jako Pavel Mokrý dovedla náš fotbal do bodu, ze kterého téměř není návratu. A tak zatímco se manažer národního mužstva Vlastimil Košťál holedbal velkými úspěchy a trenér Karel Brückner se těšil zástupu nekritických obdivovatelů, hrstka novinářů (patřil jsem mezi ně) marně upozorňovala na to, že to, co český reprezentační celek produkuje, je zoufale nemoderní. Špatný fotbal bez aktivní obrany, často s nulovou chutí útočit a jít do rizika, sázka na pomalé, neefektivní a málo tvořivé typy, povolávání hráčů za zásluhy a neochota zkoušet nové prvky, nové talenty a nové trendy – o tom všem jsme psali. Jenže nás nikdo neposlouchal. Naráželi jsme na nepochopení, pohrdání, aroganci. Myslím, že čas ukázal, kdo měl pravdu. Nemám však z toho nijak zvláštní radost.
Stejně tak příliš nesdílím nadšení, které provází národní mužstvo v posledním půlroce po odvolání neoblíbeného trenéra Michala Bílka (který jen tak mimochodem na posledním mistrovství Evropy skončil jen o jedno kolo hůře než Němci) a nástupu populárního Pavla Vrby. Jeho práci zhodnotí čas, který musí dostat, ačkoli první výsledky (a dosti varovné!) už byly k vidění v přípravných duelech.
Horší ovšem je, že na rozdíl od Německa neděláme revoluci odzdola nahoru, nýbrž naopak. Tímto způsobem to ve své fotbalové pyramidě zkusili Angličané po krachu na EURO 2000. Vydali se cestou angažování známých a drahých trenérů a zanedbávali fotbalovou základnu. A co jim přinesli Sven-Göran Eriksson či Fabio Capello? To bylo dobře vidět na letošním světovém šampionátu v Brazílii. Nepřinesli nic. Stále chybějí kvalitní hráči, dokonce jich je čím dál méně. Změny, které se kvůli těmto zbytečně nákladným krokům odložily, stejně musejí přijít. Nyní už ovšem budou mnohem bolestivější. Pokud si ale v kolébce fotbalu chtějí vychovat novou zlatou generaci, musejí to zkusit jinak a lépe. Především u mládeže.
U nás je to úplně stejné. Bohužel, asi nejsem sám, kdo se nemůže zbavit nutkavého pocitu, že se o tom v Česku pořád spíš jen mluví.
Takové je tedy po deseti letech fotbalové Dědictví roku 2004. Takže, abych parafrázoval název kultovní komedie s Bolkem Polívkou, Němci dnes mají gutntág. A my si z podtitulu filmu můžeme říci akorát tak tu druhou polovinu.
Nova Sport / Tomáš Radotínský
Komentáře (0)
Zatím nikdo nevložil žádný komentář. Buďte první :)