Sparta končí v Evropě nejdříve za poslední dekádu. Právem?

Přesně deset let je stará vzpomínka Sparty Praha na situaci, do níž se dostala po vyřazení od Dinama Záhřeb z evropských pohárů. Také na podzim 1998 letenský klub nezvládl předkolo Ligy mistrů a poroučel se ze hry hned v prvním kole Poháru UEFA po souboji se San Sebastianem. V obou případech opustila pohárovou scénu po právu, protože byla horším týmem.

Sparťané by si nejspíš přáli, aby se historie opakovala se vším všudy. Od následující sezony totiž zažil klub svá nejvydařenější léta s několikanásobnou účastí v Lize mistrů. V posledních dvou letech fanoušci dostali alespoň náplast v podobě účasti v základní skupině Poháru UEFA. Letos však nemá tým ani tuto útěchu a místo evropských arén si musí vystačit s cestami po domácích ligových stadionech.

Propadu Sparty se ale nelze příliš divit, protože má poměrně čitelné důvody. Zatímco obvykle trenér Vítězslav Lavička volí po zápasech diplomatické výroky, tentokrát se nebál přiznat, že jeho tým jednoduše na postup neměl. "Na případu našeho soupeře se ukázalo, jak důležitým kořením pro konstruktivní hru jsou zahraniční hráči. Nad tím se musíme zamyslet, až budeme naši hru v pohárech analyzovat," prohlásil kouč. Možná si na deset let starý příběh vzpomněl, protože tehdy působil jako asistent Zdeňka Ščasného.

Lavička neřekl nic jiného, než co si většina fotbalové veřejnosti už dávno myslí. S nadsázkou by se dalo říct: bez peněz do Evropy nelez a v současné sparťanské realitě to platí doslova. Klub už několik let přešlapuje na místě - se stejnými finančními možnostmi a především s mylnou vírou, že dobude Evropu až na výjimky s průměrnými hráči z bývalé československé federace.

I když postup přes Dinamo nebyl nereálný, bylo znát, že soupeř měl větší kvalitu. Především ve složení hráčského kádru, což vyplývá z ekonomických možností. Zatímco chorvatský klub se nebojí vynaložit dost peněz na jihoamerické talenty, na Letné už řadu let panuje přesvědčení, že ideální kombinací je česko-slovenský mix.

Chyb v koncepci pražského klubu se však najde více. Příkladem může být letní uvolnění Pavla Horvátha, který se po příchodu Patrika Bergra zdál být zbytečnou finanční zátěží. Lavička tehdy podlehl tlaku vedení, které se rozhodlo klíčového záložníka zbavit, podobný osud potkal také Ludovika Sylvestreho.

Trenér sám současné situaci také pomohl, především přehmaty v obraně. Zbytečnými rošádami zvlášť na stoperském postu rozbil hlavní devizu týmu, kterou byla až do utkání v Liberci poctivá hra dozadu, nemluvě o opakovaném preferování hráčů, kteří mužstvu absolutně nic nedávají.

Důvěra ve stále stejná jména se projevuje tím, že šanci dostává sotva průměrný slovenský bek Had, zatímco juniorští reprezentanti Krob a Kúdela na šanci čekají. V záložní řadě se už dva roky trápí Matušovič, ale mnohem odvážněji hrající Vacek či Pečnik dostávají možnost jen při rozsáhlejší marodce. Podobná situace je u Wilfrieda a dalších talentů. Sparta jich má sice dost, ale využívá je minimálně.

Možná je pro budoucnost Sparty dobře, že spadla až na pomyslné dno, podobně jako před deseti lety. Tehdy klub oživil příchod nového majitele, nyní má jeho vedení při dostatečné sebereflexi šanci odrazit se vzhůru vlastními silami. Pokud se poučí ze série chyb, které nastartovalo už v prosinci 2004 nesmyslné odvolání trenéra Františka Straky.

[ 3.10.2008 - ČTK | Foto: sparta.cz ]