Hašek: Nemůžeme sklízet, když jsme nezaseli

Ve Spartě působí už ve třetí roli. Nejdřív přijížděl do kabiny na Letné jako hráč (dohromady pět a půl roku), poté se jako kouč staral o naděje v juniorském týmu. Teď postoupil zase o stupínek výš, od počátku roku 2009 je prvním trenérem elitního sparťanského mužstva. Řeč je o Martinu Haškovi, který dnes sparťanskému webu poskytl rozhovor.

V jaké fázi hráčské kariéry jste začal přemýšlet o tom, že byste se mohl vydat na trenérskou dráhu?
Hodně brzy. Ligu jsem hrál pravidelně od čtyřiadvaceti let a už v té době jsem přemýšlel, co budu dělat po skončení aktivní kariéry. Mé myšlenky od počátku směřovaly k tomu, že bych mohl být trenérem. Má to logiku, jsem vystudovaný učitel a učitelství je trenérské profesi v mnoha ohledech podobné. Bylo mi jasné, že jako učitel bych se moc dobře neuživil, navíc, fotbal je věc, které rozumím ze všeho nejvíc, hrál jsem ho od pěti šesti let.

Profesionální kariéru jste ukončil až v osmatřiceti, to jste spřádal myšlenky na trenérskou budoucnost dlouho.
Na první pohled to tak je - čtyřiadvacet let mi bylo jakoby dávno. Ovšem v té době jsem si říkal, že ve třiceti už budu na fotbal starý, tenkrát v lize hráči přes třicítku moc neběhali. To, že jsem vydržel až do osmatřiceti, byl bonus. Nasbíral jsem spoustu zkušeností. Je mi devětatřicet a jsem začínající trenér, ale někteří koučové začínají mnohem dřív.

Co říkali vaši blízcí tomu, že bude v rodině pokračovat fotbalová horečka i po skončení vaší hráčské kariéry?
Pro mé syny to bylo automatické, nepocítili vlastně žádnou změnu. Jsou rádi, že dělám něco, co je baví a o čem si můžeme povídat. Kdybych byl zaměstnaný v nějaké firmě, tak by si se mnou o tom asi moc nepopovídali.

A co vaše manželka?
„Samozřejmě trošku doufala, že přejdu do branže, kde budu mít například volné víkendy a víc volného času. Ale záhy pochopila, že to tak nebude a maximálně mě podporuje. I kdybychom měli oba více času, stejně bychom byli s našimi kluky na fotbale. Dva z našich tří synů totiž hrají za Spartu a my jezdíme s nimi. Teď akorát tréninky a turnaje více objíždí moje žena.

Jste emotivní typ. Prožíval jste utkání víc jako hráč přímo na place, nebo to s vámi cloumá spíš nyní, když trénujete?
Na hřišti jsem byl velmi disciplinovaný, za celou aktivní kariéru jsem v mistrovské soutěži nedostal žlutou kartu za nesportovní chování nebo za diskuze s rozhodčími. Emoce jsem dokázal ovládat. Hrál jsem takový způsob hry, že jsem byl celý zápas zavařený a chvílemi jsem ani nemohl mluvit. A na emoce musí mít člověk sílu... Víc emocí projevuji na lavičce, kde jsem plný energie, stojím u lajny a povzbuzuju. Nemohu se aktivně zapojit, tak chci pomoct alespoň tímto způsobem.

V čem je trénování elitního týmu Sparty jednodušší než například vedení Sokolova nebo juniorky pražského týmu?
Snazší je to v tom ohledu, že ve Spartě je nesporně vyšší hráčská kvalita. Když chcete dělat nácvik, který vyžaduje vysokou kvalitu technické připravenosti, tak jste schopný dříve dosáhnout cíle.

A v čem je to naopak náročnější?
Na trenéra je vyvíjen mnohem větší tlak od okolí, médií i fanoušků. Za druhé, hráči, kteří tady jsou, něco zažili, je trochu těžší je přesvědčit řekněme o nutnosti jisté náročnosti. V horších mužstvech fotbalisté těžší zátěž snáz respektují. Kluci tady mají odkopáno, všichni přišli z týmů, kde dominovali. Nevýhodou pro mě je i to, že jsem trenér, který začíná. Na druhou stranu je mojí nespornou výhodou, že jsem ve Spartě sám dlouho působil.

Máte tedy k hráčům blíž?
Nechci říct, že k nim mám blíž, ale velmi dobře vím, co se jim honí v hlavách a jak na některé věci reagují. Zažil jsem toho ve Spartě hodně. Sparta, to je univerzita. V tom mám výhodu oproti trenérům, kteří ve Spartě nepůsobili jako hráči, tohle prostředí je totiž v mnoha ohledech speciální.

Občas se stává, že hráče trénink nebaví. Stane se i trenérovi, že ho příprava příliš nebaví? Například když hráči nepracují v takové intenzitě.
Samozřejmě, že trenér má lepší pocit, když vidí na hráčích velkou chuť. Když se podaří sestavit zajímavý trénink a hráče to baví, je to radost. Ale jsou i tréninky, které jsou nepříjemné, protože hráči jsou v únavě a moc se jim nechce. Člověk musí zvedat hlas, tlačit na pilu. Ale to k mé práci patří, nemůžeme ustupovat. Na druhou stranu nemůžeme být ani nesmyslně nároční. Jedno však víme jistě: musíme zvednout celkovou úroveň připravenosti hráčů, a to prostě někdy bolí.

S jakými ambicemi budete vstupovat do jarní části Gambrinus ligy?
Řeknu nejdřív jednu věc: velký podíl na tom, že Sparta nyní není tak úspěšná, jak by si sama představovala, je v tom, že jsou na mužstvo neustále kladené nejvyšší cíle bez ohledu na to, zda je tým na splnění těchto cílů připravený. Já vycházím ze stavu, kdy jsme s Jozefem Chovancem a Honzou Kmochem začali společně pracovat. Výchozí stav nebyl dobrý, podzim se nepovedl, připravenost hráčů objektivně nebyla dobrá. Přišla spousta nových lidí, stavíme nový tým.

V jaké fázi přípravy týmu jste tedy nyní?
V tuto chvíli je potřeba stabilizovat sestavu a i v sezoně hodně trénovat, abychom nastartovali progres. I přes případné dílčí neúspěchy musí být jasné, že naše cesta směřuje vzhůru. Cíl je mít v létě hotovou kostru týmu, abychom mohli přivést vysokou kvalitu na pár konkrétních míst. Ne že osm hráčů přijde a osm odejde. Ideálně bychom si v letní přípravě měli říct: máme fyzickou připravenost, máme hráčskou stabilitu, přijdou dva tři hráči a teď si pojďme vytyčit cíle.

Ovšem fanoušci budou čekat výsledky. Ihned.
Já tomu rozumím. Dobré výsledky jsou naším společným cílem, uděláme všechno pro to, abychom se v tabulce dostali na vyšší příčky. Ale nemůžeme sklízet, když jsme ještě nezaseli, nebo jsme ještě nenechali vyklíčit. Věřím, že mi fanoušci rozumí.

[ 6. 2. 2009 - eFotbal.cz | Foto: sparta.cz ]