Jaroslav Černý: Dostane Nobelovu cenu za mír?

Běží 78. minuta zápasu 1. kola právě narozeného ročníku Gambrinus ligy, konkrétně pak zápasu Slavie s Mladou Boleslaví. Slavia, ač byla po většinu střetnutí lepším týmem, prohrává 0:1 a svírá svého protivníka v urputné snaze utkání alespoň vyrovnat. Přesto se však do gólových šancí ne a ne dostat. Až do situace v 78. minutě, kdy Jaroslav Černý proklouzne mladoboleslavskou obranou až k hranici pokutového území a náhle se kácí k zemi. Přímý kop - 1:1.

Na nasimulovaném pádu by asi nebylo nic zas tak zvláštního a neobvyklého, co by si zasloužilo vlastní článek - ať se jedná o jev jakkoliv nepěkný, málokoho v případě fotbalu dnes ještě vyvede z míry. Pravda, ten, díky němuž slávisté konečně dobyli Vorlovu branku a uzmuli mladoboleslavským 2 body, hrál v konečném výsledku už poměrně zásadní roli, přičemž pro Středočechy může být přitom frustrující i fakt, že rozhodčí Adam ohodnotil Černého kaskadérský kousek jako veskrze realistický i přesto, že měl na celou situaci výhled jak z prezidentské lóže. I tak tento text sleduje něco jiného.

Sám Černý totiž v pozápasovém rozhovoru prohlásil: "Upadl jsem, faul to asi nebyl. Ale rozhodčí ho pískl."

Již přímo v televizním přenosu se dočkává od komentátorů poklony hodné účinkujících v baletním představení, podobně kladně hodnotí jeho přiznání pět minut po dvanácté i mnohá další média. Pro Jaroslava Černého to byl zřejmě vyvedený zápas: předvedl kvalitní výkon, sám trefil tyč, svým nesportovním chováním připravil vyrovnávací gól pro Marka Jarolíma a následně se ještě dočkal veřejného obdivu za doznání se ke svému (byť samozřejmě nijak neobvyklému napříč všemi kluby) podvodu na rozhodčím v době, kdy sám dobře věděl, že už nic neřeší.

Dalo by se říci, že Jaroslav Černý tak při svém dobrovolném doznání prokázal asi tolik odvahy jako zloděj autorádií přistižený více jak pěti průmyslovými kamerami a několika statisíci kolemjdoucích.

Chválit fotbalisty v obdobných situacích i nadále a považovat to za krok kupředu ve sportovní etice zaslouží možná jedničku z naivity a definitivní rezignace na fair-play, ale to, předpokládám, nejsou předměty, z nichž by měli mít čeští sportovní novináři v úmyslu kdy v budoucnu maturovat či se jimi dále jakkoli byť jen zabývat.

Jaroslav Černý by si pak obdiv fotbalové veřejnosti zasloužil leda za předpokladu, že by se svým přiznáním přišel na svět dřív, než z něho získá později již nezvratitelnou výhodu. Jakákoliv doznání po konci zápasu jsou naprosto bezcenná jak věcně, tak morálně.

Tento článek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce eFotbal.cz