Jaká je nejlepší bratrská dvojice všech dob?
Fotbalově rozvětvené rodiny nejsou nijak neobvyklým jevem. Nové hvězdy se rodí stále, ale která famílie o sobě může prohlásit, že z ní vzešla více než jedna opravdová osobnost? Mnoho jich není - na následujících řádcích proto nabízíme pohled na nejznámější bratry, kteří na trávnících perlí či perlili v nedávno minulosti.
Franco a Giuseppe Baresi
Možná nejslavnější bráchové světového fotbalu. Franco i starší Giuseppe byli ikonami obou milánských gigantů. Nakonec měl větší úspěch ten mladší, dnes již padesátiletý Franco - s "Rossoneri" totiž vyhrál vše, co se dalo a uspěl i na mezinárodním poli. Fanoušci černo-červeného AC mu dokonce přidělili titul "Hráč století" a i klub udělal to, co bylo nutné - jeho dres s číslovkou 6 povýšil mezi nesmrtelné legendy a navždy ho vyřadil.
Diego a Gabriel Milito
V současné době jsou na Starém kontinentu jedni z nejslavnějších rodinných příslušníků. Mladší Gabriel kdysi neprošel zdravotní prohlídkou v "Bílém baletu" a skončil v jiném Realu - Zaragoze, kde se potkal i s Diegem. Velký skok pak Argentinec udělal do Barcelony, brzdí ho však chronické zdravotní problémy. Diego debutoval v Janově,s nímž díky skandálu sestoupil a přešel do zmíněné Primera División, kde se po boku svého bratra etabloval jako jeden z nejlepších útočníků La Ligy. Největšího úspěchu ovšem dosáhl až v dresu milánského Interu - pod vedením Mourinha byl u treblu - Scudetta, domácího poháru i triumfu v Lize mistrů. Jeho poslední a stále docela čerstvý úspěch je výhra na klubovém mistrovství světa.
Jerome a Kevin-Prince Boateng
Sourozenci s narodili se v Berlíně německé matce a ghanskému otci, ale žili odděleně. Kevin-Prince následoval svého otce do chudého sousedství, zatímco Jerome, jenž svou kariéru odstartoval v Herthě Berín, vyrůstal s matkou v bohatém prostředí. Po třech letech v Hamburku pak putoval do Premier League, kde se ho ujal Manchester City. Jeho všestrannost a fyzický font z něj navíc udělali klíčového hráče Německa na letošním mistrovství světa. Kevinova kariéra se přes Berlín ubírala do Tottenhamu, Borussie Dortmund a pak zase zpátky na ostrovy do Portsmouthu. Záložníkovi, jenž o světový šampionát připravil Michaela Ballacka, se momentálně daří v AC Milán, kde na něj nedá dopustit kouč Massimiliano Allegri.
Frank a Ronald de Boer
Kariéra De Boerů odstartovala v nejlepší nizozemské mládežnické akademii Ajaxu. Klubu zůstali věrní téměř deset let, než pak oba v roce 1998 přestoupili do Barcelony za 22 milionů liber. Pobyt prvně jmenovaného na Nou Campu ale trval jen dvě sezóny, pak přestoupil do Glasgow Rangers a na "stará kolena" si zahrál v Kataru, s tím, že kariéru ukončil v roce 2008 jakožto osmatřicetiletý veterán. Mladší dvojče Frank, jenž byl pravděpodobně lepším hráčem, opustil Primera División až v roce 2003, kdy se ho ujal Galatasaray a pak se ještě s bratrem potkal v exotice. Nyní čerstvě vede Ajax, jeho bratr působí nadále v Kataru, kde mimo jiné pracuje jako komentátor pro arabskou televizi Al-Džazíra.
Gary a Phil Neville
Oba se stali synonymem pro úspěchu Manchesteru United, kam přišli před necelými dvěma dekádami. Společně s Beckhamem, Giggsem, Buttem a Scholesem byli svého času nazýváni jako "Fergieho školka". Gary si na pravé straně rozuměl s Beckhamem jako málokdo, v roce 2005 ho po odchodu Roye Keanea z Old Trafford Sir Alex jmenoval kapitánem. Kvůli sérii zranění však nebyl u některých památných úspěchů klubu včetně ligového vítězství v roce 2008 - na startu tohoto ročníku pak předal kapitánskou pásku mladšímu Vidičovi. Phil, jenž byl v mládí velmi dobrým hráčem kriketu, nikdy nebyl v United ústřední postavou jako jeho bratr, ale více než 250 utkání je přeci jen porce. A to vše ještě před pět let starým odchodem do liverpoolského Evertonu, kde z něj později David Moyes díky vzornému nasazení učinil kapitána.
Kolo a Yaya Touré
Hodně velká jména, že? Po začátcích v rodném Pobřeží Slonoviny koupil Kola v roce 2002 Arséne Wenger z Arsenalu za pouhých 150 tisíc liber a hráč byl během svého londýnského angažmá nedílnou součástí "Kanonýrů". Náramně se sehrál se Solem Campbellem, po roztržce se spoluhráčem Williamem Gallasem ale v lednu minulého roku požádal o přestup a nakonec jej získal Manchester City, kde byl jednu dobu kapitánem, než předal vůdčí roli rebelu Tévezovi. Bratr Yaya tak strmou cestou nešel - vyzkoušel si angažmá v Belgii, na Ukrajině i v Řecku a poprvé na sebe výrazněji upozornil až v Monaku, kde také upoutal skauty Barcelony. Následovaly tři roky na Nou Campu, kde v sezóně 2008/2009 vyhrál úplně všechno. Pak ho ale začal vytlačovat zlepšující se mladý Španěl Sergio Busquets a Yaya se po vzoru svého staršího bratra odhodlal ke kroku do Manchesteru. Stalo se tak za ohromující sumu 24 milionů liber a dvojice nyní společně bojuje o první titul Citizens od roku 1968.
Anton a Rio Ferdinand
Oba patří k produktům juniorské akademie West Hamu United. O sedm let starší Rio to dotáhnul dál, podepsal s "Kladiváři" kontrakt už v roce 1992, zahrál si i po boku budoucí anglické hvězdy Franka Lamparda. V roce 2000 ho jako velký příslib do budoucna kupoval Leeds za rekordní sumu 18 milionů liber. O dva roky později už ale byl pro chátrající klub finanční zátěží a rekord proto překonal znovu - Manchester United si ho pořídil za rovných 30 milionů. Pod Fergusonem získal pár trofejí, prosadil se i na mezinárodním poli a škraloupem jeho kariéry tak zůstává jeho drogová eskapáda z roku 2003. Anton nedokázal jít ve stopách staršího vzoru , přesto se dlouho rval ve West Hamu a v roce 2008 ho za 6 milionů liber v rámci Premier League koupil Sunderland.
Filippo a Simone Inzaghi
Filippo patří k nejnebezpečnějším útočníkům poslední patnáctiletky. Jeho cesta začala v roce 1991 v Piacenze. Po sérii hostování se "Pippo" uchybil v Atalantě Bergamo, za níž dal ve třiatřiceti zápasech 24 branek. V průměrném týmu to pro něj znamenalo stěhování se za lepším - do Juventusu Turín, kde vytvořil spolu s Alessandrem Del Pierem a Zinedinem Zidanem nebývalou ofenzivní sílu, která pro "Bianconeri" znamenala Scudetto. Později následoval kouče Ancelottiho do milánského AC, s nímž se třikrát probojoval do finále Ligy mistrů, v níž nasázel spousty branek. Ve třiatřiceti byl u toho, když Itálie vyhrála MS. Není to dávno, co jej kouč Mourinho označil za největší postrach Milána, momentálně ho však brzdí dlouhodobé zranění a čas hraje proti němu. I Simone je útočník, ale ne takové úrovně jako jeho bratr. Svou kariéru rozběhl v Laziu, kde bodoval zejména na přelomu století. Pak ale postupně vadl a putoval po hostováních v Sampdorii a Atalantě. Gól v Serii A nedal necelých pět let a profesionálně nehraje od roku 2008.
Brian a Michael Laudrup
Oba symbolizují skvělou éru dánského fotbalu. Až do dneška jsou se Schmeichelem nejspíš nejlepší dánští hráči historie. Michael působil v Brondby Kodaň, odkud se přesunul do Juventusu, kde mu ale zase tolik pšenka nekvetla. V roce 1989 se proto rozhodl zkusit štěstí ve Španělsku, kde byl součásti "týmu snů" Johana Cruyffa. Nastupoval vedle Stoičkova s Romariem a čtyři ligové tituly za sebou plus triumf v Lize mistrů hovoří samy za sebe. Dvě sezóny si dokonce zahrál i za úhlavního nepřítele Real, s nímž slavil titul taktéž a kariéru zakončil v Ajaxu. Hned pak nastoupil do koloběhu jako trenér - nejprve vedl Getafe, pak Spartak Moskva a nyní působí na Mallorce. Mnoho hráčů - včetně Romaria nebo Raúla - ho považuje za nejlepšího fotbalistu, s nímž měli možnost pracovat. Kariéra mladšího Briana až tak pozoruhodná nebyla, ale i on zářil. A to i přesto, že byl "kočovníkem", protože po odchodu z Brondby nevydržel v žádném týmu více než dva roky. Jméno si udělal v Bayernu Mnichov, hrál i za Fiorentinu, čímž si splnil osobní sen. Realita se ale záhy změnila v noční můru, protože s "Fialkami" sestoupil a před zlobou italských fanoušků se musel po posledním zápase dokonce ukrývat v kufru auta. Hostoval také v AC Milán, v jehož dresu vyhrál v roce 1994 italský titul. Po dalším odmítnutí Fiorentiny se přesunul do Skotska, kde působil v Glasgow Rangers a po krátkých angažmá v FC Kodani a Chelsea udělal tečku v Ajaxu. Aktuálně ho trápí ho rakovina lymfatických uzlin a podstupuje léčbu.
Hamit a Halil Altintop
Dvojčata se narodila v Gelsenkirchenu uprostřed početné turecké komunity a začala hrát za Wattensheid 09. Hamit brzy upoutal pozornost Schalke 04, ovšem po vypršení kontraktu se v roce 2008 v rámci "Bosmanova pravidla" přesunul do Bayernu Mnichov, s nímž dosáhl na trofeje, které byly mimo dosah Schalke. Loni se s bavorským velkoklubem probojoval do finále Ligy mistrů. Halil působil tři roky v Kaiserslauternu, aby se pak chvíli potkal s bratrem v Schalke. Po čtyřech letech se ale letos rozhodl vyzkoušet, jak chutná profesní chleba v dalším bundesligovém celku Frankfurtu. Narozdíl od "oficiálního Němce" Özila chovají oba velké sympatie k zemi svých prarodičů a reprezentují Turecko.
Když nebudeme počítat bratry Jiřího a Tomáše Rosického, který tandem nejpůsobivěji zaujal vás?
Možná nejslavnější bráchové světového fotbalu. Franco i starší Giuseppe byli ikonami obou milánských gigantů. Nakonec měl větší úspěch ten mladší, dnes již padesátiletý Franco - s "Rossoneri" totiž vyhrál vše, co se dalo a uspěl i na mezinárodním poli. Fanoušci černo-červeného AC mu dokonce přidělili titul "Hráč století" a i klub udělal to, co bylo nutné - jeho dres s číslovkou 6 povýšil mezi nesmrtelné legendy a navždy ho vyřadil.
Diego a Gabriel Milito
V současné době jsou na Starém kontinentu jedni z nejslavnějších rodinných příslušníků. Mladší Gabriel kdysi neprošel zdravotní prohlídkou v "Bílém baletu" a skončil v jiném Realu - Zaragoze, kde se potkal i s Diegem. Velký skok pak Argentinec udělal do Barcelony, brzdí ho však chronické zdravotní problémy. Diego debutoval v Janově,s nímž díky skandálu sestoupil a přešel do zmíněné Primera División, kde se po boku svého bratra etabloval jako jeden z nejlepších útočníků La Ligy. Největšího úspěchu ovšem dosáhl až v dresu milánského Interu - pod vedením Mourinha byl u treblu - Scudetta, domácího poháru i triumfu v Lize mistrů. Jeho poslední a stále docela čerstvý úspěch je výhra na klubovém mistrovství světa.
Jerome a Kevin-Prince Boateng
Sourozenci s narodili se v Berlíně německé matce a ghanskému otci, ale žili odděleně. Kevin-Prince následoval svého otce do chudého sousedství, zatímco Jerome, jenž svou kariéru odstartoval v Herthě Berín, vyrůstal s matkou v bohatém prostředí. Po třech letech v Hamburku pak putoval do Premier League, kde se ho ujal Manchester City. Jeho všestrannost a fyzický font z něj navíc udělali klíčového hráče Německa na letošním mistrovství světa. Kevinova kariéra se přes Berlín ubírala do Tottenhamu, Borussie Dortmund a pak zase zpátky na ostrovy do Portsmouthu. Záložníkovi, jenž o světový šampionát připravil Michaela Ballacka, se momentálně daří v AC Milán, kde na něj nedá dopustit kouč Massimiliano Allegri.
Frank a Ronald de Boer
Kariéra De Boerů odstartovala v nejlepší nizozemské mládežnické akademii Ajaxu. Klubu zůstali věrní téměř deset let, než pak oba v roce 1998 přestoupili do Barcelony za 22 milionů liber. Pobyt prvně jmenovaného na Nou Campu ale trval jen dvě sezóny, pak přestoupil do Glasgow Rangers a na "stará kolena" si zahrál v Kataru, s tím, že kariéru ukončil v roce 2008 jakožto osmatřicetiletý veterán. Mladší dvojče Frank, jenž byl pravděpodobně lepším hráčem, opustil Primera División až v roce 2003, kdy se ho ujal Galatasaray a pak se ještě s bratrem potkal v exotice. Nyní čerstvě vede Ajax, jeho bratr působí nadále v Kataru, kde mimo jiné pracuje jako komentátor pro arabskou televizi Al-Džazíra.
Gary a Phil Neville
Oba se stali synonymem pro úspěchu Manchesteru United, kam přišli před necelými dvěma dekádami. Společně s Beckhamem, Giggsem, Buttem a Scholesem byli svého času nazýváni jako "Fergieho školka". Gary si na pravé straně rozuměl s Beckhamem jako málokdo, v roce 2005 ho po odchodu Roye Keanea z Old Trafford Sir Alex jmenoval kapitánem. Kvůli sérii zranění však nebyl u některých památných úspěchů klubu včetně ligového vítězství v roce 2008 - na startu tohoto ročníku pak předal kapitánskou pásku mladšímu Vidičovi. Phil, jenž byl v mládí velmi dobrým hráčem kriketu, nikdy nebyl v United ústřední postavou jako jeho bratr, ale více než 250 utkání je přeci jen porce. A to vše ještě před pět let starým odchodem do liverpoolského Evertonu, kde z něj později David Moyes díky vzornému nasazení učinil kapitána.
Kolo a Yaya Touré
Hodně velká jména, že? Po začátcích v rodném Pobřeží Slonoviny koupil Kola v roce 2002 Arséne Wenger z Arsenalu za pouhých 150 tisíc liber a hráč byl během svého londýnského angažmá nedílnou součástí "Kanonýrů". Náramně se sehrál se Solem Campbellem, po roztržce se spoluhráčem Williamem Gallasem ale v lednu minulého roku požádal o přestup a nakonec jej získal Manchester City, kde byl jednu dobu kapitánem, než předal vůdčí roli rebelu Tévezovi. Bratr Yaya tak strmou cestou nešel - vyzkoušel si angažmá v Belgii, na Ukrajině i v Řecku a poprvé na sebe výrazněji upozornil až v Monaku, kde také upoutal skauty Barcelony. Následovaly tři roky na Nou Campu, kde v sezóně 2008/2009 vyhrál úplně všechno. Pak ho ale začal vytlačovat zlepšující se mladý Španěl Sergio Busquets a Yaya se po vzoru svého staršího bratra odhodlal ke kroku do Manchesteru. Stalo se tak za ohromující sumu 24 milionů liber a dvojice nyní společně bojuje o první titul Citizens od roku 1968.
Anton a Rio Ferdinand
Oba patří k produktům juniorské akademie West Hamu United. O sedm let starší Rio to dotáhnul dál, podepsal s "Kladiváři" kontrakt už v roce 1992, zahrál si i po boku budoucí anglické hvězdy Franka Lamparda. V roce 2000 ho jako velký příslib do budoucna kupoval Leeds za rekordní sumu 18 milionů liber. O dva roky později už ale byl pro chátrající klub finanční zátěží a rekord proto překonal znovu - Manchester United si ho pořídil za rovných 30 milionů. Pod Fergusonem získal pár trofejí, prosadil se i na mezinárodním poli a škraloupem jeho kariéry tak zůstává jeho drogová eskapáda z roku 2003. Anton nedokázal jít ve stopách staršího vzoru , přesto se dlouho rval ve West Hamu a v roce 2008 ho za 6 milionů liber v rámci Premier League koupil Sunderland.
Filippo a Simone Inzaghi
Filippo patří k nejnebezpečnějším útočníkům poslední patnáctiletky. Jeho cesta začala v roce 1991 v Piacenze. Po sérii hostování se "Pippo" uchybil v Atalantě Bergamo, za níž dal ve třiatřiceti zápasech 24 branek. V průměrném týmu to pro něj znamenalo stěhování se za lepším - do Juventusu Turín, kde vytvořil spolu s Alessandrem Del Pierem a Zinedinem Zidanem nebývalou ofenzivní sílu, která pro "Bianconeri" znamenala Scudetto. Později následoval kouče Ancelottiho do milánského AC, s nímž se třikrát probojoval do finále Ligy mistrů, v níž nasázel spousty branek. Ve třiatřiceti byl u toho, když Itálie vyhrála MS. Není to dávno, co jej kouč Mourinho označil za největší postrach Milána, momentálně ho však brzdí dlouhodobé zranění a čas hraje proti němu. I Simone je útočník, ale ne takové úrovně jako jeho bratr. Svou kariéru rozběhl v Laziu, kde bodoval zejména na přelomu století. Pak ale postupně vadl a putoval po hostováních v Sampdorii a Atalantě. Gól v Serii A nedal necelých pět let a profesionálně nehraje od roku 2008.
Brian a Michael Laudrup
Oba symbolizují skvělou éru dánského fotbalu. Až do dneška jsou se Schmeichelem nejspíš nejlepší dánští hráči historie. Michael působil v Brondby Kodaň, odkud se přesunul do Juventusu, kde mu ale zase tolik pšenka nekvetla. V roce 1989 se proto rozhodl zkusit štěstí ve Španělsku, kde byl součásti "týmu snů" Johana Cruyffa. Nastupoval vedle Stoičkova s Romariem a čtyři ligové tituly za sebou plus triumf v Lize mistrů hovoří samy za sebe. Dvě sezóny si dokonce zahrál i za úhlavního nepřítele Real, s nímž slavil titul taktéž a kariéru zakončil v Ajaxu. Hned pak nastoupil do koloběhu jako trenér - nejprve vedl Getafe, pak Spartak Moskva a nyní působí na Mallorce. Mnoho hráčů - včetně Romaria nebo Raúla - ho považuje za nejlepšího fotbalistu, s nímž měli možnost pracovat. Kariéra mladšího Briana až tak pozoruhodná nebyla, ale i on zářil. A to i přesto, že byl "kočovníkem", protože po odchodu z Brondby nevydržel v žádném týmu více než dva roky. Jméno si udělal v Bayernu Mnichov, hrál i za Fiorentinu, čímž si splnil osobní sen. Realita se ale záhy změnila v noční můru, protože s "Fialkami" sestoupil a před zlobou italských fanoušků se musel po posledním zápase dokonce ukrývat v kufru auta. Hostoval také v AC Milán, v jehož dresu vyhrál v roce 1994 italský titul. Po dalším odmítnutí Fiorentiny se přesunul do Skotska, kde působil v Glasgow Rangers a po krátkých angažmá v FC Kodani a Chelsea udělal tečku v Ajaxu. Aktuálně ho trápí ho rakovina lymfatických uzlin a podstupuje léčbu.
Hamit a Halil Altintop
Dvojčata se narodila v Gelsenkirchenu uprostřed početné turecké komunity a začala hrát za Wattensheid 09. Hamit brzy upoutal pozornost Schalke 04, ovšem po vypršení kontraktu se v roce 2008 v rámci "Bosmanova pravidla" přesunul do Bayernu Mnichov, s nímž dosáhl na trofeje, které byly mimo dosah Schalke. Loni se s bavorským velkoklubem probojoval do finále Ligy mistrů. Halil působil tři roky v Kaiserslauternu, aby se pak chvíli potkal s bratrem v Schalke. Po čtyřech letech se ale letos rozhodl vyzkoušet, jak chutná profesní chleba v dalším bundesligovém celku Frankfurtu. Narozdíl od "oficiálního Němce" Özila chovají oba velké sympatie k zemi svých prarodičů a reprezentují Turecko.
Když nebudeme počítat bratry Jiřího a Tomáše Rosického, který tandem nejpůsobivěji zaujal vás?
Komentáře (0)
Zatím nikdo nevložil žádný komentář. Buďte první :)